V kvapem blížících se prezidentských volbách dostává občan, stejně jako v ostatních elekcích možnost participovat na věcech veřejných. To sice může (a pokud je skutečným občanem nejen ve smyslu čistého odběratele státní přízně, nýbrž i užitečného pomocníka, dokonce by i měl) každý den, ne však až v takové míře, jako při výběru vrcholných představitelů státu. V prezidentských volbách nejde ani tolik o samotnou moc výkonnou, jelikož hlava státu jí má „ve vínku“ poskrovnu, nicméně je důležitým signálem o směřování naší země nejen vně, ale i dovnitř. A nejen to.
Dle mého názoru se nám, jako národu, poslední čtyři volby moc nepovedly. Ano, skutečně čtyři, poslední dvě přímé (za ty skutečně neseme odpovědnost jen my) a ty dvě předtím sice parlamentní (zde by se dalo tvrdit, že volba nebyla přímo na nás), ale kdože to vlastně volí parlament? Přínos Klause a obzvláště Zemana pro nejprestižnější státní funkci se zdá být přinejmenším diskutabilní –napsáno s notnou dávkou eufemismu. Po téměř čtvrt století hibernace, neřku-li dokonce mírného zpátečnického kurzu máme možnost znovu vykročit směrem vpřed. Z hlasů mého okolí vyplývá, že zájem o volby je enormní. Přeji všem „šťastnou ruku.“
Jaký by měl být ten můj?
Ještě před pár lety by mne zřejmě nenapadlo tento první požadavek ani napsat, natož ho uvést na čele „wishlistu.“ Poctivému člověku připadá jako samozřejmost, ale časy jsou jiné a tak mi nezbývá, než na místo tužeb nejpřednějších uvést nejen kriminální, ale i morální bezúhonnost kandidáta. Hlava státu by měla být doslova etanolem takových vlastností – je obrazem národa.
Dalším bodem, který by mne v časech minulých nenapadl a dnes už po prožitých zklamáních musí, je ctění smyslu zákonů, zejména Ústavy.
Do třetice posledním bodem, nad kterým bych ještě před pár lety neuvažoval je zdravotní stav a pečování o svoji tělesnou schránku, protože jak vidno, pokud tuto část pan prezident opomene, výsledek je tristní a má neblahý, mnohdy silně omezující vliv na výkon funkce.
Vlastenectví, avšak nikoli v separatistické, nýbrž ve formě globální, bude nutnou komponentou budoucího prezidenta. A to po vzoru Masarykova výroku „vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.
Kandidát by měl oplývat nejen inteligencí, ale i schopností analyticky třídit informace, oddělovat ty svrchovaně důležité od běžného marasmu – obzvlášť v dnešní, informacemi přesycené době. „Trpět“ nejen názorovou horizontalitou, nýbrž i vertikalitou, tedy hloubkou, moudrostí.
Měl by být nositelem notné dávky empatie, důstojnosti, pokory, nejájínkovství/efektivního altruismu.
Být „vývojářem“ skutečných vizí, nejen „záplatování“ problémů, nýbrž tvůrcem návrhů na jejich dlouhodobá, systémová řešení.
Zvládat hlubší přemýšlení o problémech, etických dilematech, než je v parlamentní politice běžné a možné.
Nastolovat a upozorňovat nejen na globální problémy, přesahující možnosti jednotlivých států, ale i volební období poslanců, jimž se do takových končin díky nepopularitě témat často nechce zavítávat.
Bezvadná rétorika/cit pro řeč je alfou omegou. Prezidenta by měla být radost poslouchat, i když mluví o věcech, které nás budou cosi stát, obzvláště v těchto nesnadných dobách, kdy je potřeba národ inspirovat, spíše jednotit, nežli rozdělovat,.
S předchozím souvisí i schopnost v pozitivním smyslu ovlivňovat veřejné mínění, nejen se dle něj rozhodovat – mínění davu nebývá leckdy tím nejsprávnějším směrem, kam vykročit.
Budoucí prezident by měl hrát roli mediátora mezi vládou a obyvatelstvem, ve smyslu naslouchání lidu a protěžování témat, která mají smysl být diskutována, jelikož vše, co si dav přeje – nyní mi promiňte tato slova, ale nezbývá, než napsat – nejhlasitější výlevy nekompetentní masy leckdy nebývají tím nejsprávnějším počinem. Zdaleka ne vždy se dlouhodobě vyplácí řídit se heslem „kam vítr, tam plášť,“ i když to nebývá zrovna snadné. Prezident by měl být osobností mezi osobnostmi, současně motorem, kormidlem i kýlem lodi, kymácející se na vlnách rozbouřeného oceánu.
Neměla by absentovat ani schopnost vyvažovat mezi moralitou a státním zájmem, poněvadž se tyto směry mohou často křížit.
Závěrem pár námětů k úvahám:
Znalost historie, sečtělost, všeobecné vzdělání a alespoň bazální orientace v právní a diplomatické oblasti jistě nebudou u adepta k zahození.
K transparentnosti by velmi přispělo, kdybychom měli možnost poznat nejbližší okolí spolupracovníků, jimiž se kandidáti na hlavu státu hodlají obklopit. Po zkušenostech s duem Mynář/Nejedlý zcela jistě nejde o okolnosti bezvýznamné.
Výhodou bude zběhlost v politice, znalost zdejšího politického prostředí, know-how, institucí i jejich možností/schopností.
Měli bychom zvážit, zdali kvality, které kandidát prokáže během reklamní kampaně se rovnají oněm, které od něj očekáváme v roli prezidenta. Jinými slovy – jestli se prokázané dovednosti nutné ke zvolení příliš neliší od schopností nezbytných k výkonu úřadu. Kampaň je něco jiného než samotné „provozování“ funkce.
Měli bychom kandidáta vidět, jak si poradí tváří v tvář ostatním konkurentům. Občas tak máme příležitost pozorovat adepta při vykročení mimo svoji komfortní zónu. Jeden z devíti se takovému počinu zuby nehty brání. Proč asi?
Je velmi pravděpodobné, že jsem ve výčtu nějaké důležité milníky opomenul. Budu rád, když kdokoli přispěje dalším – rozumným. Zároveň podotýkám, že pořadí v textu je daleko více než dle závažnosti seřazeno stylem „random.“
Z uvedeného vyplývá, že osobnost, jež bych preferoval jako hlavu státu by měla být nositelem téměř Božských schopností. Jak moc se naše představy potkají se skutečnosti?
