Vypadá to, že po desetiletí šera a po něm hned následujícím dalším desetiletí temna začíná nad největší prezidentskou rezidencí na světě po dvaceti letech pomalu, zato jistě svítat. Kampaň byla dlouhá, vyhraněná, náročná jak pro účastníky, tak pro diváky. Přinesla rozkol mezi přátele, do rodin. Stála nás mnohem více, než bychom si přáli. Snad přinesla i nějaká poučení.
Pár střípků a postřehů z posledních dnů kampaně, nikoli chronologicky řazeno:
Krásným, úctyhodným symbolem a zároveň lidským gestem bylo překvapení od prezidentky Slovenské republiky Zuzany Čaputové. Její krátká návštěva byla neocenitelným vyzdvižením hodnot, o kterých – kromě jiného – proběhlá volba byla: slušnost vs hulvátství, racionalita vs afekt, realita vs fikce, pokora vs pýcha. Paní prezidentka Čaputová dělá čest svému úřadu. Je nositelkou všech výše uvedených ctností. Pro prezidenta Pavla i pro zbytek národa musel být její příjezd velkým okamžikem. Vždyť vážila několik hodin trvající cestu tam a zpět kvůli pár minutám osobního setkání.
Babišem zvolené heslo „pomáhá lidem“ by mělo implikovat alespoň jistou míru altruismu. Andrej Babiš je ledasčím, ale nikoli skutečným altruistou. Má s ním někdo (kdokoli) nějakou altruistickou zkušenost (kromě těch strojených, kvůli propagaci)? Pak sem s ní prosím.
Pozorné oko diváka si mohlo při povolební tiskovce všimnout, že se prohravší kandidát po slovním ukončení konference (a nezodpovězení legitimní a slušně položené otázky redaktora Řezníčka) neprodleně jal urychleného odchodu. Na tom by ještě nebylo nic divného, dal se očekávat. Ovšem v tom spěchu na „place“ pozapomněl – byť jen na pár okamžiků – dát přednost svoji před pár okamžiky tolik vychválené choti. Překvapena (nebo možná ne) zůstala v těsném závěsu. Podobného fópa se s královnou Alžbětou II. dopustil před pár lety hulvát Trump. Jemu však onen ne zrovna džentlmentský prohřešek tak rychle nedošel. V reakční době ho Babiš předběhl o notný kus. Alespoň nějaké pozitivum.
Nebudu daleko od skutečnosti, když nazvu leitmotivem právě skončené volební eskapády pojmy válka a mír. Není snad Babišem až příliš časté skloňování slova mír v současné situaci strašením válkou? Problémem se v podcastu detailně zabývá jeden z našich nejlepších odborníků na současné Rusko, Michael Romancov – stojí za poslech, i pro méně zainteresované racionálně vyvrací Babišovu rétoriku o „vojně a míru“, i o uspořádání mírového summitu: https://podcasty.seznam.cz/…/ja-chci-mir-a-kdo-ne-174211
Neměli bychom zapomenout pochválit uznání porážky kandidáta skončivšího na druhém místě. Většině spoluobčanů možná přijde taková reflexe naprosto přirozená, ale ve světě tomu tak nebývá. Vzpomeňme třeba na martýrium, které spustil Donald Trump v době, kdy se skutečný volební výsledek nepotkal s jeho představou.
Na výše uvedenou pochvalu ovšem navazují další dvě poznámky: Je sice pěkné, že Babiš svoji porážku uznal, navíc své voliče vybídl „k pokoji“ (možná aby po vzoru, kdy dav po volbách v USA vzal na zteč Kapitol, nevzali někteří Babišovi podporovatelé útokem Strakovu akademii, nebo Parlament). Ovšem nebylo by od předsedy hnutí, jenž pod jeho vedením (a opravdu jen díky němu, jelikož ANO je v reálu hnutím jednoho muže) prohrálo již třetí volby, záhodno vyvodit osobní odpovědnost? To však nebude možné, poněvadž co by zbylo z ANO, kdyby zmizela jeho nutná podmínka existence, tedy samotný předseda (majitel)? Druhou poznámkou je, že pan poslanec tím, jak si v kampani vedl zřejmě rozpoutal interní revoluci uvnitř svého hnutí – míním skutečných osobností, tedy ne jmen typu Havlíček, Schillerová, Dostálová, Vildumetzová, nýbrž spolustraníků typu hejtmana Vondráka, nebo ostravského primátora Macury, kteří v ANO začali, postupně si ale v regionech vybudovali silnou, až neotřesitelnou pozici a „páchání“ rebelií si tedy mohou dovolit, aniž by riskovali konec kariéry. Hnutí možná v budoucnu opustí systém strany jednoho muže, což zcela jistě oslabí Babišovu pozici a možná přinese i další pozitivní vlivy. Uvidíme.
Babiš v jednom z duelů, tuším v tom na Primě oznámil, že s hnutím vyhraje další parlamentní volby. Takové prohlášení implikuje dvě možnosti. 1/ buďto již v tu chvíli sám nevěřil své výhře, což je sice smutné, ale legitimní, nebo 2/ – a to již zcela legitimní není – přiznal, že pokud se stane prezidentem, nevzdá se absolutního vlivu na své hnutí. Samozřejmě by šlo o doslova mamutí střet zájmů. Pro vůdce ANO ovšem nic, v čem by nebyl zvyklý „chodit.“
Babiš se nejen během vyvrcholení kampaně na spoustu otázek od novinářů vyjadřoval ve smyslu vše znám, vím, všude jsem byl. Není až příliš daleko od reality? Takový všeználek přece po naší planetě nechodí. Ti nejlepší topmanažeři (a prezident by měl být jedním z nich) se vyznačují schopností nalézt správné spolupracovníky (kované odborníky ve svých oborech) a jim pak delegovat pravomoci, nechat se inspirovat jejich nápady, ze kterých pak vytváří komplexní vize. Jedině tak vzniká tolik potřebná symbióza. Tak ovšem Babiš nepracuje. Vlastně dělá pravý opak. Obklopuje se lidmi méně schopnými (takovými, kteří by ve zdravém konkurenčním prostředí nikdy svoji šanci ve vrcholných postech nedostali) a neschopnost kolegů vyrovnává jejich loajalitou. Přesně tak fungují totalitní systémy. Andrej Babiš je z principu svého jednání nevzdělatelný. Oproti němu prodělal Petr Pavel, za řekněme poslední dva roky obrovský vývoj. Obklopil se týmem skutečných odborníků, kteří ho během krátké doby dovzdělali v tématech, ve kterých se předtím orientoval jen stěží. Klobouk dolů, Petr Pavel i ve svém pokročilém věku vzdělatelný je. Díky svým funkcím se musel učit celý život a je toho schopen i nyní. Už zde vidno propastný rozdíl.
Právě proběhlá volba byla referendem o Andreji Babišovi. Zdaleka však nebyla referendem o Petru Pavlovi. Nechci nijak zpochybňovat výsledek voleb, právě naopak. Nicméně je potřeba si uvědomit, že pro určité voliče nebyl prvním kandidátem, nicméně jediným volitelným. Jeho rétorika vzhledem k tomu, co pro něj úřad znamená nezní vůbec špatná, ovšem ve vrcholné politice je ještě stále z valné části nepopsaným listem papíru, a tak se budeme muset nechat překvapit, čemu že jsme to vlastně svým hlasem napomohli. Přejme si, ať naplní naše představy. Stále ale nutno vnímat, že dva miliony tři sta tisíc hlasů pro Babiše není malá část společnosti. Tak velké číslo vypovídá o tom, že se nám nedaří komunikace.
Nyní přišel čas si od husté volební atmosféry odpočinout, udělat za minulostí tlustou čáru, získat od projevených emocí odstup a vrátit se zpět k efektivní racionalitě, která nám sluší mnohem více. Pojďme si uvědomit, co se v kampani pokazilo, vzít si z ní poučení do těch příštích. Posledních čtrnáct dní nám mohlo naznačit, kudy cesta nevede. Rétoriku jednoho z kandidátů už prostě národ odmítl akceptovat. Místo aby mobilizoval své příznivce, pravděpodobně přivedl k volbám i ty, kteří byli rozhodnuti se jich neúčastnit. Právě ukončenou kampaň mnozí označují za zdaleka nejhorší, za nejhlubší dno, které naše mladá republika zažila. A to se v tomto ohledu nyní odcházející prezident Zeman velmi „činil“ již před pěti lety.
Sebereflexi můžeme začít třeba tím, že přestaneme oponentní skupinu voličů označovat za hloupé nevzdělance. Ponižujeme tím hlavně sami sebe. Ač Gaussova křivka hovoří zcela nekompromisně, musíme se učit vedle sebe žít. Se všemi je potřeba mluvit. To nám zatím moc nejde. Proto uvolněný prostor zabírají populisté typu Babiš, Okamura. Nejde ani tolik o chybu druhé strany, když uvěří jednoduchým řešením složitých otázek. Daleko více jde o chybu naší. To my neumíme srozumitelně, trpělivě a přesvědčivě komunikovat. Dialog – pokud má být skutečným rozhovorem se všemi jeho klady – nelze začít označením protistrany za hlupáky apod. V tu chvíli veškerý dialog končí a stává se štěkotem psa, uvázaného řetězem k boudě. Totiž přesně tak, jak nezřídka připomínalo vyjadřování jednoho z kandidátů.
