Billboard na obrázku, i když ve skutečnosti je jen jedním malým střípkem rozbitého zrcadla, se stane legendou. Babiš si jím zřejmě definitivně pohřbil poslední možnost stát se prezidentem. On, nebo jeho tým – ať je tomu už jakkoli, konečnou odpovědnost nese stejně prezidentský kandidát sám – si doslova vyrobil Trójského koně. Ovšem místo aby ho – jako jeho historický předchůdce – nabídl soupeři, postavil si jej přímo doprostřed hradeb svého paláce. Ale nepředbíhejme, nejprve poznejme, na čem se tvrzení zakládá:
Jde vlastně o poněkud nepovedený a schválně nedopsaný rádobysylogismus: Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat, ne voják. Pavel je voják, tedy zavleče Česko do války. Již sám text je prapodivný, a to hned z několika důvodů:
1/ Je účelem armád, potažmo vojáků zavléct své země do války? Nehraje snad ve skutečnosti armáda jinou roli? Definice z wiki: „Armáda je znakem a garantem suverenity národního státu. Přestože může být armáda schopna napadení jiného státu a expanze na jiné území, jejím primárním úkolem (a úkolem každého vojáka v ní) je obrana vlasti. Pro tento účel skládá každý voják vojenskou přísahu oproti žoldákovi, který se zavazuje ke službě jen smluvně.“ Už zde tedy vzniká zádrhel.
2/ Z bodu prvního vyplývá věc mediálně již notně probraná, takže jen pro celistvost: Andrej Babiš svým zřejmě ne zcela promyšleným výrokem dehonestuje instituci, která je naší poslední instancí před ztrátou suverenity, jejíž členové nejen přísahají, že pro obranu vlasti položí život, ale z praxe už víme, že když skutečně není zbytí, pak tak také učiní. Proč? Myslí si, že urážkou toho, co je mnohým vlastencům svaté přitáhne do svého tábora další voliče?
3/ Babiš se ve svém grafickém výplodu zmiňuje o roli vojáka a diplomata. Vezměme ho tedy za slovo a pojďme se na jednotlivé role podívat blíže. Vymezuje se proti roli vojáka a tvrdí o sobě, že je diplomatem. Skutečně jím je? Když si promítneme jeho výstup na tiskovce po prvním kole voleb, ale vlastně téměř jakékoli vystoupení od jeho začátků v politice, připomíná nám něco z jeho rétoriky diplomacii? Nedalo by se daleko více nazvat zmateným zaječím kličkováním mezi problémy, kterých má kandidát na prezidenta – a plně si uvědomme závažnost, či důstojnost, jenž s sebou úřad nese – zcela jistě více, než by bylo pro muže, či ženu hodnou výkonu nejprestižnější státní funkce záhodno? Nebyli snad diplomaté stvořeni k řešení problémů, nikoli k jejich vytváření, či eskalaci (v Babišově případě navíc mnohdy k vytváření problémů umělých, ve skutečnosti neexistujících)? Není snad diplomacie cestou, která hledá, pokud je možno jiné, než silové řešení konfliktů? A když už je silové řešení nevyhnutelné, není pak diplomacie cestou, která napětí deeskaluje? Neselhává snad Babišovo pojetí diplomacie od toho skutečného téměř každou jeho větou? Není tedy Andrej Babiš spíše než diplomatem jeho směšnou parodií?
Když jsme vyloučili roli diplomata, zbývá nám už „jen“ voják. Je expremiér vojákem? Dokážeme si ho představit, jak ve štábním stanu, uprostřed bitevní vřavy, von Clausewitzem trefně popsané frikce a mlhy války, přijímá od spojek informace o stavu své armády a pod obrovským tlakem břímě velení chladnokrevně vyvíjí strategii použitelnou v reálném čase? Nejenže má Babiš k diplomacii daleko, jeho osobnost má ještě dále k hlavním esencím skutečného vojevůdce.
Jak je na tom Petr Pavel? Svou ostrou vojenskou zkouškou prošel v misi UNPROFOR, nikoli ve štábu, nýbrž přímo v bitevním poli. Za dobrovolnou misi na záchranu francouzských vojáků obdržel „za nevšední odvahu“ nejvyšší státní vyznamenání, Řád čestné legie. Je tedy skutečným vojákem. A diplomatem? Své diplomatické schopnosti nám prokázal v roli předsedy vojenského výboru NATO více, než bylo třeba.
Nevyplývá snad z výše uvedeného, že text billboardu je skutečně Babišovým Trójským koněm, nešťastně použitým proti vlastní armádě? Babiš není ani diplomatem, no ta bene vojákem, kdežto Pavel dostatečně prokázal, že je důstojným nositelem obou rolí.
Závěrem si zkusme použít na oba kandidáty Kantovo kategorický imperativ: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ Mírně si ho ovšem upravme do personální podoby: Kdybychom si mohli vybírat, chtěli bychom v životě potkávat jen samé osobnosti typu Andreje Babiše, nebo Petra Pavla?
Jakou strategii sleduje Andrej Babiš a jeho tým, aby obstáli v druhém kole? Zaujmout nové voliče a znechutit „protitáboru“ osobu Pavla natolik, aby jich k volbám přišlo co nejméně. Jelikož již zmobilizoval naprostou většinu svých příznivců, žádné jiné možnosti již na výběr nemá. Zdá se, že směrováním své kampaně vyvolává pravý opak. Moc nových sympatizantů se nepřidá a naopak nechutností zvolené rétoriky mobilizuje voliče protistrany. Konkrétně svým vystupováním přitáhne některé voliče Bašty (max 240 000), možná některé Divišovo a Zimovo (nižší desítky tisíc). Proti tomu ovšem stojí téměř milion hlasů od Nerudové, Fišera a Hilšera. Těžko si představit, že zrovna jejich voliči hodí do volební urny lístek, jenž ponese jméno kandidáta z naprosto opačného konce spektra. Nemusí ale přijít k urnám.
Volební matematika tedy hovoří jasně. Andrej Babiš tyto volby prohraje a zřejmě ne o fous, nýbrž o ranec. Už si toho je plně vědom. Proto ona bezmoc, jíž jasně vyvěrá skrz jeho kampaň. Tato „jistota“ by ovšem neměla voliče ukolébat k nečinnosti. Nepolevujme. Skutečnou jistotu nabudeme až v sobotu odpoledne.