Úvodem si pomohu slovy paní učitelky Evy Holubové z filmu Pelíšky: rozmáhá se nám tu takový nešvar, lidé nadužívají dvě slova uvedená v titulku. V Pelíšcích šlo o krásný vtip (ovšem o jiném, daleko méně závažném pojmu). V realitě už ale o takovou legrace nejde. Nacistou, nebo fašistou se dnes obzvláště na sociálních sítích stává kdekdo. Stačí mít jen odlišný názor. Oba pojmy představují jedny z nejnebezpečnějších ideologií, které kdy spatřily světlo světa a jsou příčinou obrovského zla. Mají na svědomí miliony lidských životů. Bylo by tedy nasnadě s nimi náležitě šetřit. Nadužíváním se rozmělňují, ač jejich význam zůstává stejným, snižuje se jejich váha. V současnosti je slyšíme a čteme téměř na každém rohu. Přitom – sáhneme-li si do svědomí – kdo z nás přesně ví, co si konkrétně pod pojmem fašista, nebo nacista představit? Mnoho z nás odpoví: přece lidi, kteří vyznávají fašismus a nacismus. Tím se otázka ovšem jen posouvá o stupínek výš. Jeden příklad za všechny: Troufám si tvrdit – a dal bych za to svůj měsíční plat – že například Babiš nedávno označil své odpůrce na jednom ze svých výjezdů v prezidentské kampani (jež oficiálně žádnou prezidentskou kampaní není) za fašisty a nacisty, aniž by byl schopen vysvětlit, co že to pod pojmy konkrétně myslí. A ruku na srdce, obdobný problém by mělo mnoho z nás, Andrej v tom dozajista nelétá sám. Výjimkou jsem nebyl ani já. Každý, kdo hodlá použít takto silná slova by si měl být plně vědom jejich váhy – co přesně představují a důsledků z jejich použití vyplývajících. Obě ideologie jsou totalitní. Berou si tedy, na rozdíl od autoritářství (které se spokojí s tím, že lidé na veřejnosti neříkají nic proti straně/vůdci) nárok na člověka celého, tedy i na jeho soukromí. Ti starší z nás poznali situaci, kdy jsme jako děti zaslechli slova, jež nebyla pro naše uši a od rodičů pak vyslechli notoricky známou větu: „ale ve škole to neříkej“.
Abychom tedy oba pojmy používali ve správné situaci, měli bychom si uvědomit, co konkrétně představují a co už nikoli. Obě ideologie mají své nutné, konstituční prvky, bez kterých by o nich nebylo možno mluvit jako o fašismu a nacismu a dále prvky přidružené, které mohou a nemusí být přítomny. Většinou ani nebývají přítomny všechny najednou a tak se o ideologiích dá málokdy tvrdit, že jsou přítomny v jejich naprosto krystalické podobě. Často se jedná „jen“ o částečný výskyt konstitučních prvků. Zkusím načrtnout ty nejdůležitější. Upozorňuji, že jde jen o mou subjektivní představu, budu rád, když kdokoli přidá prvky další, nebo namítne něco proti uvedeným. Podívejme se nejprve na zoubek fašismu, nacismus má totiž zřejmě jen jeden jediný prvek navíc:
1/ nacionalismus založený na nepřátelství – někdo by mohl namítnout, že k definici postačí pouhý nacionalismus. Nemyslím si. V uměřeném, pozitivním nacionalismu (lásce k vlasti, vlastenectví) nevidím nic špatného. Naopak u negativního nacionalismu vymezujícího se vůči ostatním národům, nebo skupinám ano.
2/ extrémní militarismus – i tu opět platí, že na samotném uměřeném militarismu není nic hrozného, každý stát by měl disponovat vlastní armádou, schopnou zajišťovat jeho suverenitu. Ani aktivní zálohy nejsou vůbec špatně. Naopak, upevňují vlastenectví, vstup do nich je projevem dobré vůle a jde o aktivitu primárně obrannou, nebo používanou při živelných katastrofách. Ale zavést například cosi jako Hitlerjugend, nebo jakoukoli ozbrojenou složku, jejíž součástí je indoktrinace, založená na otevřeném nepřátelství vůči komukoli, už mi přijde přes čáru.
3/ agresivní politika, rozdělující na „my“ a „oni“ – myšleno jako politika založená na negativních tezích, vymezování se vůči nepřátelům, bez interních pozitivních vizí do budoucnosti.
4/ vláda jedné strany, potažmo jednoho vůdce – situace, kdy je opozice omezována, trestána, nebo přímo vyhlazována. Strana, nebo vůdce drží ve svých rukou veškerou moc. Přitom zákonodárná moc je nadbytečná, provádí se pouze moc výkonná. Právo a zákon platí jen pro obyčejný lid, přičemž vůdce a strana jsou sami zákonem.
5/ kontrola médií – nikdo neuveřejní nic bez cenzury strany.
6/ hledání vnějšího nepřítele – k tomu, aby si strana/vůdce při absenci pozitivních zpráv (jelikož totalitní systém nemůže být v ničem lepší, než jeho svobodné okolí) udržel veřejné mínění, je potřeba bagatelizovat vnitřní problémy tím, že se najde vnější hrozba. Vůdce pak svůj strachem semknutý národ této hrozby zbaví. Ihned je ovšem potřeba vymyslet hrozbu další, jinak se systém zevnitř sám rozloží.
7 potlačování lidských práv – neodmyslitelná součást obou ideologií, kdo nejde s námi, jde proti nám.
8/ šovinismus – pojem šovinismus má poněkud širší záběr, než se dnes běžně používá. Jeho původní význam je nadřazenost jedné skupiny nad jinou. V dnešní době je častěji využíván v konkrétnější podobě, tedy nadřazenosti muže nad ženou. Zde se jedná o první variantu.
9/ potírání inteligence – režim na důležitá místa schválně dosazuje osoby ne zcela bystré a tím pádem obstojně manipulovatelné, zato ale absolutně loajální, které o sobě vědí, že za normálních okolností by jejich šance nikdy nepřišla. Projevují tedy režimu svoji vděčnost tím, že bezmyšlenkovitě plní zadané úkoly (toto téma je mnohem obšírnější, spokojme se však se základní tezí). Inteligence je pro totalitní systém pískem v dokonale promazaném ústrojí (má vlastní, neuniformované myšlení, klade nepříjemné otázky, protestuje), tedy nežádoucí. Je potřeba ji ponížit, odstranit (buď na místa, kde nebude nebezpečná – podřadné práce, do vyhnanství, nebo zcela ze světa). Opět jeden z důvodů, proč se režim vnitřně hroutí – je přemožen svým svobodným okolím, které naopak dává inteligenci přednost.
10/ absence faktů (argumentů), přítomnost smyšlenek – fakta a věcné argumenty jsou pro režim nebezpečí, kterému je potřeba se vyhýbat, nemá na ně odpovědi. Naopak tam, kde pole vyklidila fakta mají smyšlenky volnou půdu k působnosti.
Jedenáctým bodem je výše zmiňovaný jediný rozdíl mezi fašismem a nacismem. Tím je rasová otázka. Nacismus na rozdíl od fašismu zcela nadřazuje tu svoji a prahne po vyhlazení ras ostatních, podřadných.
Nyní, když už možná trochu tušíme, co si pod pojmy představit, si zkusme jednotlivé body napasovat například na uvedené odpůrce Andreje Babiše. Nebo můžeme návod použít třeba na konflikt, probíhající kousek od nás na východ. Zdali totiž není strana, která jako jeden z hlavních důvodů invaze na území cizího suverénního státu uvádí denacifikaci sama uplatňovatelem ne zrovna mála z výše uvedených prvků této ideologie.
Dbejme prosím při debatách – nejen osobních (v rozhovoru tváří v tvář bývá pojmenování našeho protějšku fašistou, nebo nacistou daleko obtížnější) ale hlavně těch písemných, odosobnělých, probíhajících skrze sociální platformy na to, jakou rétoriku volíme. Monitoru se nadává daleko snadněji, než lidské bytosti – nemůže se bránit. Nehledě na fakt, že uvedeným pojmenováním v mnoha případech racionální diskuze končí. Jsou slova běžná a slova výjimečná. Čím méně těch druhých využíváme v naší řeči, tím důrazněji pak při použití ve správné situaci, čase a místě vyzní. Já osobně už mám přitom, kolikrát jsem je použil v textu, který máte právě před očima, vybráno minimálně na několik týdnů.
