Po dnešním shlédnutí záznamů z včerejšího „druhého“ pochodu, je vidět znatelný rozdíl. Ten, který vykročil směr Kavčí hory byl hlučný, nepřátelský, plný strachu, zloby a nenávisti. Stejným způsobem se jeho účastníci chovali i k přítomným novinářům, ačkoli na druhé straně sami vyžadují, aby o nich v médiích bylo slyšet. Pozornosti se jim ve vysílacích časech televizních kanálů dostalo nemalé. Dokonce větší, než pochodu, který se ubíral ve šlépějích protestu původního, tedy z Albertova. Není se čemu divit, nebyl ani trochu radikální, ukřičený. Ti, kdož pochodovali na Kavčí hory se o svou vizitku postarali sami. Atmosféra vzpomínky na 33 let staré události, jejímž cílem byl Václavák, byla pozitivní, uvolněná, tichá, klidná, lidé byli k sobě vlídní, ohleduplní. Z některých oken nám na cestu vyhrávala Modlitba pro Martu, za což mnohokrát děkuji, šlo o krásné dokreslení atmosféry. Oko nezůstalo suché. Co víc si přát?
Co je odpověďí na generální otázku akce – jaká je cena míru? Z mého pohledu vysoká, ovšem jsou hodnoty, které i takto „vysokou kartu“ přebijí. Dříve či později (pohleďme do historie) se každá společnost dostane do stavu, kdy vyčerpá všechny nenásilné možnosti (přejme si, ať je takových chvil co možná nejméně) a nezbude jí, než dát přednost válce. Ta má pak dvě varianty. První je zločinem, v současnosti to, co provádí Putin. Druhou pak může být použití násilí jako poslední instance rozumu, kde již jakékoliv vyjednávání selhalo a není pro něj dále žádného prostoru. V bodu, kde jsou ohroženy hodnoty pro nás nejvyšší. Aneb to, o co se nyní snaží statečný lid Ukrajiny. O jaké že hodnoty vyšší, než mír jde? Každý nechť si najde ty své. Malá nápověda – možná jsou to ty samé, za které by člověk neváhal položit vlastní život.
