Je rozdělení světového bohatství spravedlivé? Platí totéž o rozložení bohatství napříč společností? Je současný stav lidstva udržitelný? To jsou otázky trápící hlavy dnešních elit po celém světě. Ne ovšem tolik těch politických, které nás napadnou nejdříve – i když i mezi nimi se najdou světlé výjimky, nýbrž elit skutečných. Vizionářů. Lidí, kteří uvnitř našich dějin přispívají k tomu, že se nepohybujeme v kruhu, nýbrž alespoň po mírně stoupající spirále. Zde záměrně, alibisticky, abych se vyhnul dlouhým a peprným debatám, neuvádím žádná konkrétní jména, každý nechť si dosadí svá. Minulé, dvacáté století, obzvlášť jeho první polovina, nás přesvědčila o tom, že stoupající „samopohyb“ rozhodně není ničím samozřejmým a nebude zadarmo.
Odpověď na první otázku zřejmě bude znít – není. Zářivým příkladem jsou například státy disponující nalezišti fosilních paliv. Vezměme například Arabský poloostrov. Tamní šejkové měli to štěstí, že se narodili v místě, kde vyvěrá černé zlato ze země a to v době, která už má k dispozici technologie potřebné k jeho využití a zároveň naopak ještě není obstojně zařízená na využití technologií nabízející výrobu energie ekologičtější. Jejich bohatství se tedy v určitém úhlu pohledu dá považovat nikoli za lokální nýbrž za globální, protože doba a místo, do kterého se narodili jsou dílem náhody – tím pádem i jejich bohatství. Z logiky věci se sama nabízí otázka, do jaké míry se například Saudská Arábie (2. největší vývozce ropy na světě) zajímá o doby, kdy ropa dojde, nebo lidstvo přejde na jiné zdroje energie? Příjem státu je ze 75 % tvořen právě vývozem ropy. Země žije nad poměry (v tomto smyslu jsou ještě dále Spojené arabské emiráty, kde přemrštěný luxus potkáváme doslova na každém rohu). Přičemž před ropným boomem v sedmdesátých letech minulého století šlo o zemi nikterak bohatou. Podotýkám, že Saudská Arábie je přitom stále na štíru s lidskými právy, i když vzdělanost obyvatelstva patří mezi nejvyšší na světě. Ještě trefnějším příkladem je Ruská federace (3. největší producent ropy na světě). Putin zneužívá ropu a plyn jako rukojmí a živí z nich svoji válku. Co budou občané největšího státu na světě dělat, až ropy nebude potřeba, nebo dojde? Je jasné, že jejich situace bude, vzhledem k absenci dlouhodobého plánování, rozkrádání státního majetku oligarchy a nevzdělanosti mnohem horší, než u ostatních světových producentů fosilních paliv. Žijí na dluh, který bude potřeba v budoucnu splatit. To se ovšem nezdá být jen problémem Rusů. V dnešním propojeném světě půjde z mnoha důvodů o problém globální.
Odpověď na druhou otázku z úvodu bude pravděpodobně opět znít – není. Svět bohatne stále rychleji. Nikoli však rovnoměrně. 84 % globálního bohatství leží v rukou pouhých 8,4 % populace. Nutno dodat, že první číslovka z minulé věty se neustále zvyšuje, druhá naopak snižuje. Skoro jako by peníze jaksi magneticky přitahovaly peníze další. Otázka je, co považujeme za spravedlivé. Nejvíce peněz za největší úsilí, rovnoměrné rozdělení bohatství, nebo „alespoň“ důstojný život všem lidem na Zemi? Odpověď na právě vyřčenou otázku nepatří mezi ty snadno zodpověditelné. Ani nejchytřejší hlavy na světě se na jejím zodpovězení neshodnou.
Většina populace zřejmě bude souhlasit s tezí, že bohatství nepatří do rukou oligarchům – tedy lidem, využívajícím mezery (leckdy i přímo protizákonně jednajícím) v zákonech, přiživujících se díky svým kontaktům na státních zakázkách, dále mafiánům, nelegálním prodejcům zbraní, drog, obchodníkům s lidmi, chudobou a nevzdělaností. Jak by to ale vypadalo při – dejme tomu rovnoměrnějším (řekněme rádoby socialistickém) rozdělení bohatství ve společnosti, kterou by pravděpodobně – z důvodu „polepšení si“ – volil největší počet obyvatelů naší planety)? Je na takový scénář svět připraven? Co by se stalo třeba se spotřebou, kdyby méně majetná (obrovská) část lidstva přišla nečekaně k penězům? Nebudu daleko od reality, soudím-li, že by spotřeba šla extrémním způsobem vzhůru. Takový průběh by ovšem vyústil v drastické ubývání zdrojů, zvýšení energetické náročnosti, ekologické zátěže. Ruku na srdce. Kolik z nás by bylo schopno při – představme si -„nadbytečném“ zůstatku na bankovním učtu udržet své chutě po vymoženostech dnešního světa na uzdě? Kdo z nás by při tolika lákadlech myslel na udržitelnost? Většině čtenářů už nyní zřejmě dochází, k jaké kacířské myšlence že to směřuji. Jde o mínění, jenž se mnohým nebude líbit: Významné bohatství patří do rukou těm, kteří si s ním umí efektivně poradit (ovšemže nemyšleno tak, že ostatním nepřísluší nic, nebo almužna, každý má nárok vést důstojný život). A to nejen pro sebe, ale část z něj dobrovolně věnují pro lepší svět. Přicházení na kloub novým věcem bývá velmi nákladné (nejen finančně), často se stává, že se možné řešení ukáže nakonec slepou uličkou. Zatímco většina společnosti jen „látá“ momentální problémy, přicházející jim pod ruku jako děravá ponožka, vizionáři jsou koncepční, uvažují dlouhodobě, v širších souvislostech. Umožněme jim to, nezáviďme a buďme za to rádi. Když se rozpustí mezi spoustu lidí spousta peněz, pak naší existenci na této planetě neukočírujeme. Ne s dnešním (ne)vzděláním, mírou „(ne)uměřenosti“, přelidněním, dostupností technologií při jejich poměrné „lacinosti“ a téměř nekončícími možnostmi produkce. Bohatí ale na druhou stranu často opomíjejí fakt, že k udržení jejich bohatství je potřeba obrovská masa kupní síly. A že rozevírání nůžek mezi nejbohatšími a nejchudšími je i pro ně cestou zpět, nikoli kupředu. Bohatí potřebují ty méně movité, aby měl vůbec kdo vyrábět a hlavně kupovat – nutno dodat uměřeně. Tedy obě vrstvy obyvatelstva jsou spolu neodvratně propojeny, závisí na sobě. Z toho vyplývá, že by si jedna druhé měla náležitě vážit, ovšem realita bývá jiná. Dnešní orientace společnosti na spotřebu a s tím spojené plýtvání je dlouhodobě neúnosná. My, chudší, naopak potřebujeme chytré hlavy, vizionáře (nikoli však oligarchy a jiné lumpy) abychom se jen tak netočili v kruhu, ale procházeli nějakým, alespoň mírně vzestupným vývojem.
Odpověď na poslední otázku z úvodu bude bohužel i do třetice záporná. Ne, současný stav lidstva není pro další generace udržitelný. Poslední dekády jsme strávili na neskutečném mejdanu, který – pokud v něm budeme pokračovat – nás dovede dříve či později ke kolapsu. Řeč je o západní části lidstva, ta druhá naopak své životy prodlévá v nelidských, nedůstojných podmínkách a my děláme pramálo pro jejich zlepšení. Naši předci – kolonizátoři – svým nepromyšleným počínáním napomohli k současným obrovským rozdílům. Jak situaci řešit? Obávám se, že tak daleko mé znalosti nesahají. Myslím však, že cesta půjde přes vzdělávání, uvědomění si, že za každou věc, jíž si pořídíme neplatíme jen penězi. To je pouze jedna, ve skutečnosti ta méně podstatná část výdajové stránky věci. Je potřeba si připočítat i nominálně nevyčíslitelné „vícenáklady“ pro společnost, Zemi. Zatímco peníze nám přijdou s další výplatou, jsou věci, které tak „snadno“ obnovit nelze. Dokonce bez nich nemusí existovat ani samotný život. To vše, když přemýšlíme, jestli něco opravdu potřebujeme, nebo se bez toho obejdeme, je nutno do „ceny“ započítat. Dlužno dodat, že pokud by mělo dojít ke zlepšení životního komfortu v zemích třetího světa, půjde o nelehký, mnohogenerační úkol. Nutno si uvědomit, pokud se má opačná část světa mít lépe (a má na to právo), bude se ta naše muset uskrovnit. V opačném případě bychom chtěli růst na zemi, která neroste. Cítíte ten kontrast? Obávám se, že jinak to v dnešním světě, jehož nejpalčivější problémy jsou globálního, nikoli lokálního charakteru, nepůjde, „lítáme“ v tom společně. Na závěr se nabízí trefné heslo z mušketýrských románů Alexandra Dumase: „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Je to v našich silách?
