Mýtus je prý něčím, co se nikdy nestalo, ale přesto se děje pořád. Pokud si od rytířské legendy odmyslíme neskutečný, pompézní výjezd z oné hory, možná dostaneme reálný náhled na situaci. Pomyslní rytíři tu s námi přece vždycky byli, jsou a budou tu pro nás i do budoucna alespoň dokud si udržíme povědomí o našem státě/národu. Do té doby budou stát na stráži – ač opodál a neviděni po našem boku. Oni rytíři jsou totiž nedílnou součástí společnosti, potkáváme je dnes a denně mezi námi v ulicích, jen si jejich přítomnost neuvědomujeme. Od běžné populace se liší tím, že jsou kromě osobního charisma, vědomostí a zkušeností vybaveni jedinečnými lidskými ctnostmi, ty z nich pak tvoří elitu – velkomyslnost, srdečnost, statečnost, solidarita, pokora, skromnost, láska nejen k pravdě, smysl pro spravedlnost, důstojnost, uměřenost, cílevědomost a naopak intolerance ke lži, útlaku, bezpráví, ponižování, zbabělosti a chamtivosti. Tyto hodnoty jsou jim nade vše, ctí je nad vlastní životy. V obdobích, kdy jich není zapotřebí, žijí své obyčejné příběhy a téměř nikdo o nich neví. Společnost je má dokonce občas i za podivíny – jen pár nejbližších přátel možná tuší…
V současné době se často mluví o vyprázdněnosti společnosti od elit. Nic se však nezdá být vzdálenější pravdě. O absenci elit slyšíme nezřídka kdy mluvit i mnohé politiky a veřejně známé osobnosti. Vnímání reality nás ovšem přivádí k nepěknému závěru, že nemálo „zástupců lidu“, postrádající výše uvedené potřebné kvality, jsou v dnešní době těmi, kdo z nepřítomnosti elitních osobností profitují. Onou elitou by ale přece měli být právě oni. Připusťme si možnost, že elity v běžných dobách ve skutečnosti nechce mít na odpovědných místech dokonce ani obyčejný lid, ač po nich neustále vzdychá. Elitní, vizionářská rozhodnutí bývají z hlediska tady a teď nepopulární, protože i v jednoduchých časech vyžadují od občanů jisté nasazení, které něco stojí (nemyšleno pouze po materiální stránce) – natož pak v dobách zlých. Tam už ale i národ tuší, že budou zapotřebí oběti zásadní, a tak se kolem svých „výjimečných“ pevně semkne. K takovému semknutí, nutnému k přežití, kdy celý národ vytvoří jedno tělo a „mluví“ sborovým hlasem, však dochází vždy jen ve vzácných, vypjatých chvílích, na pár okamžiků, než největší stav nouze pomine. Postupem času, s uvolněním kolapsu se lid opět vrací k pluralitě, často bohužel až k polaritě. Návrat k pluralitě, nikoli k polaritě je však z určitého úhlu pohledu dobrou cestou. Vylučuje možnost, že budeme-li dlouhodobě uvažovat a jednat všichni jako „jeden“, jsme na nejlepší cestě k nesvobodě, tím pádem i snadno manipulovatelní.
V současném stavu věcí nám tedy rytířů netřeba, přirozenou přednost dostávají lidé s ostrými lokty, byť leckdy vybaveni chabým morálním základem. Doby ještě nejsou tak zlé, abychom byli nuceni hledat elitu. Nemusíme se však obávat, jakmile bude národu dostatečně úzko, vystoupí rytíři, o kterých mluvíme jako o blanických z anonymity a budeme se o ně moci pevně opřít, ukážou nám směr, kudy se vydat. Když však největší krize opět pomine, znovu se nenápadně vytratí do ústraní a budou v tichosti připraveni čelit dalším výzvám. Opět budou – jako již několikrát v historii – rychle nahrazeni osobami s ostrými lokty. Kéž bychom jako společnost měli někdy v budoucnu dostatek rozumu a pokory se z cykliky ostrých loktů vymanit a posunout se kamsi dále.
