Dílo dua Horký – Bárta bylo již nějakou dobu v našem hledáčku, ovšem pár týdnů se nedařilo sladit osobní program s programem kin. Dokument lze totiž shlédnout jen v malých kinech a to ještě v časech, které obyčejný smrtelník musí věnovat vlastní obživě. Zábava hraje v naší společnosti prim, věrným obrazem skutečnosti je i program kin. A tak mezitím, co se na nicneříkající, pouze na audiovizuálních efektech postavené snímky doslova tlačí davy, filmy, které nějakou myšlenku skutečně nabízejí povětšinou tolik netáhnou. To nás vrací zpět k možná až povýšeneckému pojetí titulku článku. Paradoxem totiž je, že skupina lidí, kteří by film vidět nutně potřebovali je přesně tou částí společnosti, která na něj nezajde. A naopak ho nevynechají ti, kteří už cosi o superproblému, který tu s námi již několik desítek let je a dříve či později nás nejenže doběhne, nýbrž i předběhne cosi ví. Alespoň si tak rozšíří obzory. Ti první ovšem bohužel k tíži celé lidské společnosti zůstanou ve sladké nevědomosti.
Snímek shrnuje celoživotní dílo prof. Mgr. Miroslava Bárty, Dr., původním vzděláním archeologa a egyptologa. Jeho úvahy zde ovšem jeho mateřské obory dalece přesahují a dotýkají se například sociologie, klimatologie, ekonomie atd. Dlužno dodat, že bez multioborového náhledu nelze získat „velký obraz“ a tak je Bártův únik z jeho mateřských oborů více než na místě. Po Huntingtonově Střetu civilizací a Spenglerově Zániku západu je autorovo dílo dalším zajímavým náhledem na vývoj lidstva. Bárta shrnul výsledky svého bádání v knize Sedm zákonů, která se zabývá vznikem, vývojem a kolapsem civilizací. Ta byla zřejmě hlavním podkladem snímku. K jeho sedmi civilizačním zákonům pak Petr Horký přidal své osobní zkušenosti cestovatele, který při opakovaných návštěvách různých koutů zeměkoule vidí na vlastní oči tamní vývoj. Zatímco Bárta se spoléhá na dlouhé datové řady (až několik tisíc let), Horký přináší změny postřehnutelné za jeden lidský život. Bohužel, či bohudík – záleží na tom, z jakého úhlu pohledu věc nahlížíme – rychlost změn v naší době mnohonásobně překračuje časy minulé a tak jsou proměny daleko markantnější. Dokument je rozdělen na osm částí. Po krátkém úvodu je sedm z nich věnováno již uvedeným zákonům, v osmé zastávce se pak autoři snaží o pozitivní zakončení právě ve smyslu podtitulu díla – dobrá zpráva o konci světa. Režie se vyžívá ve střídání pozemských zázraků v ostrém kontrastu k často až tragickým vizuálním stopám výskytu lidského pokolení na planetě Zemi. Výpověď samotných autorů je doprovázena výňatky z rozhovorů s osobnostmi, které jsou ve svých oborech považovány za skutečné kapacity.
Zatímco David Attenborough a jemu podobné projekty si všímají hlavně klimatických a biologických problémů a až v mlhavé návaznosti na ně tomu, co z nich může vyplývat pro člověka, Bárta s Horkým nechávají přírodní problémy kdesi na druhém místě a všímají si primárně toho, co na Zemi páchá člověk sám proti sobě. Oba projekty se tak vlastně dotýkají stejného problému, jen jej vidí každý z opačného konce. Další odlišností od výše zmíněných projektů je, že dokument není monologem dvou autorit, nýbrž zprostředkovává myšlení skutečných etalonů (osobností) v jednotlivých oborech. Oplývá tedy více perspektivami a je tím i komplexnější – tedy hůře pochopitelný.
Závěrem cosi ke kritikům díla: Snímek na ČSFD provází nemalá kritika, dokument „sklidil jen“ 67 % (tím bych se ovšem nenechal odradit, k vidění je spousta špatně hodnocených filmů, jejichž myšlenky stojí za investovaný čas a naopak): Kritika se týká hlavně 1/ použití záběrů z videodatabank, namísto výroby záběrů vlastních, dále 2/ neuspořádanosti různých tvrzení, 3/ nejasný účel projektu – co tím vším autoři chtějí říct. Autorům samotným pak kdosi 4/ vyčetl i jistý pocit rádobyintelektuálnosti. Generálně řečeno, když si kritici uvědomí hlavní myšlenku filmu, kterou není nic slabšího, než důrazné upozornění, že pokud při dalším vývoji civilizace nezměníme svůj přístup, pak konečným důsledkem bude naše neexistence, snad dají stranou úvahy o možná horší vizuální a umělecké stránce díla. Z mého pohledu totiž není v poměru k tomu, co se projekt snaží sdělit nijak důležitá. Naopak. Dokument bych s přihlédnutím k jeho hlavní myšlence zhltnul i v technické úrovni třicátých let minulého století, tedy v černobílé, místy poskakující a zrnité kvalitě.
Ad 1: Zkusme si představit, kolik peněz, energie a času by stálo, kdyby autoři trvali na pořízení snímků vlastních. Místo toho se vydali cestou nevymýšlet již vymyšlené a není se čemu divit. Rozhodnutím natočit si vše na vlastní triko by se sami provinili minimálně proti jednomu z jejich sedmi zákonů – šlo by o plýtvání zdroji. Onu energetickou úspornost tedy spíš kvituji.
Ad 2: K plnému pochopení snímku (tím netvrdím, že jsem ho zcela pochopil) je zřejmě zapotřebí již jistá úroveň znalosti a vzájemné propojenosti jednotlivých problémů, o kterých je zde řeč. Bez takového náhledu se režie opravdu může zdát být náhodným sledem vzájemně nesouvisejících sdělení. Chyba ovšem není na autorově straně přijímače. Měli bychom ji naopak hledat u sebe, ve vlastní nevědomosti. Film je natolik komplexní, že jím zkrátka nejde projít po jedné příběhové linii. Je zapotřebí skládat jednotlivé střípky do ucelené mozaiky. To samozřejmě implikuje určité nasazení, ne pouze pasivní účast.
Ad 3: Vzkaz, který se autoři snaží divákům sdělit ale dle mého mínění není nijak složitý. Pozastavil bych se jen u závěru, který se snaží o návrat od pesimismu, narůstajícím každou vteřinou sledování zpět k alespoň nějaké pozitivní myšlence, že ještě není vše ztraceno. Ač nerad, jejich pozitivismus nesdílím. Tím nechci nijak hanět práci samotných protagonistů, spíše omezenost možností poznání zbytku světa. Zdá se mi, jako by bylo lidstvo uzavřeno v jistých hranicích, které není schopno překročit. Bohužel právě překročení takových hranic – vyjít z vlastního stínu – je cestou k udržitelnému přežití nejen naší civilizace, ale i celého planetárního ekosystému. Samozřejmě v každé době se najde určité – nevelké množství vizionářů, kteří do nějaké míry umí číst budoucnost. S lítostí je ale třeba uvést, že ve většině případů je jejich slovo příliš slabé, nebo je naopak příliš slabý sluch (ne)naslouchajících davů. Skoro jako bychom měli dostatek inteligence na uskutečňování technologického pokroku, ale už nám jí až tolik nezbývalo na opodstatněnost a míru jeho použití. Dalším rizikem je, že se jako lidstvo zatím v téměř naprosté většině případů chováme pouze reaktivně. Chybí nám proaktivní přístup, spojený právě s racionálním náhledem budoucnosti a nalezením řešení problémů, které zatím jako by neexistovaly, ale v budoucnosti nevyhnutelně nastanou. Dosud je naše společné proplouvání časem provázeno jen pouhým záplatováním problémů. V současnosti je nás na světě již tolik, na takovém stupni technologického vývoje a spotřeby, že tento přístup přestává stačit. Splnění takového úkolu si ovšem vyžádá daleko větší nasazení, vůle a obětování vlastního pohodlí od každého jednotlivého člena společnosti. Dá se jen stěží uvěřit, že k tak výraznému posunu v myšlení dojde.
Ad 4: O intelektu obou autorů může pochybovat snad jen osoba, která při jeho „rozdílení“ stála jako zárodek v jiné frontě. Už jen směr myšlenek dua Horký Bárta cosi o jejich nadprůměrném intelektu předznačuje. Nebo se pletu a tím pádem pozbývám téměř jakýkoli intelekt já sám.
