Reklama
 
Blog | Kuba Richter

Vina a trest

Podobnost titulku s Dostojevského nejslavnějším dílem není čistě náhodná. Následující text bude protkán nití myšlenek, která provázela i samotného Raskolnikova. Titul Dostojevského románu je více než trefný. Slovo zločin vystřídal pojem vina. Ne každou vinu nutně provází zločin. Pojem vina tedy stojí v pomyslném žebříčku kdesi nad zločinem, který může, ale zároveň nemusí být její příčinou. Řeč bude i o jednáních, která sice před zákonem zločinem nejsou, ovšem vinu za jejich provedení přesto cítíme.

 

Nejprve tedy něco o vině:

 

Jak se vlastně projevuje vina a jak ji můžeme rozdělit? Zřejmě se rovná špatnému pocitu, který je důsledkem našeho předešlého jednání. Vyplývá z člověčí odpovědnosti za sebe sama. Odpovědnost se pak odvíjí z privilegia, jehož nositelem je pouze lidská bytost: svobody rozhodování. Z možnosti „jednat i jinak.“ Tu ostatní živočichové postrádají. Z ní pak povstává i jistá míra základní důstojnosti, jejíž nositelem jsou všechny lidské bytosti bez výjimky. Rodí se s ní a nelze jich jí zbavit, jelikož i po mnoha selháních nemůžeme vyloučit, že se během dalších okamžiků, nebo někdy v daleké budoucnosti člověk zachová „správně.“ To je zřejmě i důvodem, proč pozbývá smysl trest smrti (můžeme-li vůbec tvrdit, že smrt je skutečně trestem, nikoli jen snadnější cestou k vyřešení problému). Ale o tom později. Prožívání pocitu důstojnosti nás pak obloukem přivádí zpět k morálnímu chování, které z člověka, jako nositele důstojnosti vychází. Absence morálního chování se konečně zrcadlí v našem svědomí a vede ke ztrátě vlastní důstojnosti. Zde asi vzniká pocit viny.

Zajímavým definováním viny se blýskl filosof Karl Jaspers, jenž napsal těsně po válce útlou knihu, pojmenovanou „Otázka viny“. Kniha má být odpovědí na zlo spáchané nacisty za druhé války, potažmo na národní vinu. Tehdy se hrstce fanatiků povedlo pro zrůdnou myšlenku zmobilizovat nemalou část národa. Další jeho část pak jen konformně přihlížela sledu událostí. Pouze špetka statečných se dala na odpor a krutě na něj doplatila. S velkou lítostí lze konstatovat, že světová populace i nadále, přes všechny těžce nabyté zkušenosti, stojí jen pomyslný krůček od podobné katastrofy. Stačí, když se v jeden čas potká několik faktorů spolu s určitým typem osobnosti, která jich dokáže využít a lidstvo má o problémy opět postaráno. Jak snadné je nechat se stáhnout do víru událostí vypráví například film Die Welle (2008). Je natočen na motivy skutečné události, která proběhla na střední škole v šedesátých letech, tedy jen patnáct let po hrůzných válečných zkušenostech. Vraťme se ale k Jaspersovi. Ten vinu pro účely svého díla dělí na čtyři podkategorie: 1/ Kriminální – zde vinu za provedený čin nese samotná osoba „kriminálníka“, kterého pak potrestá soud. 2/ Politická vina je dle Jasperse odpovědností každého jednotlivého občana, za jeho politickou volbu těch, kdo mu budou vládnout. Zákonem je na úrovni jedince nepotrestatelná, na úrovni národa jsou pak v poválečném období „kolektivním“ trestem reparace (ovšem zde je pojem trest diskutabilní, jelikož by mělo jít jen o náhradu způsobené škody – ovšem zdaleka ne vždy se spravedlnosti až tolik zadaří). O nich rozhoduje vítěz klání. V době mírové je pak měřítkem stav společnosti, do kterého ji volba voliče přivedla). 3/ Morální vina se odehrává pouze v duši osoby, která provedla něco, co „se“ nedělá. Měřítkem jejího jednání je vlastní svědomí a trest z vnějšího prostředí je již z podstaty viny nemožný, pokud se o činu veřejnost nedoví, nebo jej nedokáže přiřadit konkrétní osobě. 4/ Poslední, která nám do „čtyřlístku“ zbývá je vina metafyzická. Ta svým vymezením působí nejpodivněji a zároveň nejrozporuplněji. Odborníci na etiku o ni vedou již mnoho stovek let debatu, která se ani zdaleka neblíží konečnému rozřešení: Člověk se totiž jejím prostřednictvím stává spoluvinným i za činy, které sám nezpůsobil, byť svým pouhým vědomým přihlížením jim dal volný průchod, aniž by se postavil proti – z určitého úhlu pohledu tedy je člověk vinným, protože „jen“ přihlížel, z opačného úhlu pohledu jedinec nemůže nést osobní vinu za něco, co přímo nezpůsobil. Taková vina je opět nepotrestatelná. Z uvedeného tedy vyplývá, že dokážeme trestat pouze první druh – vinu kriminální. U ostatních nezbývá, než vzít za vděk trestu v podobě „pálení“ vlastního svědomí. Na rozdíl od Jasperse si dovolím vinu ještě dále rozdělit na úmyslnou a neúmyslnou. Jemu toto rozdělení z důvodu jasného úmyslu nacistů rozpoutat válku odpadlo, v běžném životě ovšem hraje důležitou úlohu, a to nejen při rozhodování soudů.

Nám, obyčejným lidem, se během života nejednou stane, že se – ať již chtěně, či nechtěně zachováme takovým způsobem, na který nemůžeme být zrovna hrdí. Zde jsme si všichni rovni. Jsme „jen“ lidé a lidé prostě chybují. Konečně z chyb můžeme mít daleko větší užitek, někdy i radost nežli z úspěchů. Chybou se člověk učí, zoceluje, kdežto vítězství je pomíjivé a nabádá k letargii. U většiny z nás se po takovém činu dostaví špatný pocit, pocit viny. Může mít tři příčiny, Tou první, nejvznešenější je vnitřní cítění, že jsme něco mohli udělat lépe. Taková mysl svoji chybu uzná a pokusí se ji napravit, ať to stojí, co to stojí. Na rozdíl od pragmatického (kde účel světí prostředky) můžeme hovořit o morálním chápání života. Na svém úplném konci člověk vždy zůstane sám, tak, jak byl stvořen. V takové osamocenosti již není žádných omluv. A tak na onom místě je buďto nevlídno, chladno, větrno, nebo mu vládne hřejivá náruč usmíření. Zdaleka nejde jen o to, jestli věříme v posmrtný život. Jsou to naše poslední okamžiky a pocity na tomto světě. A právě ony možná za tu obrovskou a dlouho trvající životní námahu stojí, kdo ví? Druhým, již méně pozoruhodným a zřejmě nejrozšířenějším, je pak strach z trestu, jenž pramení z důsledků našeho činu, pokud bude odhalen – to je onen výše zmíněný pragmatický přístup. A do třetice tu máme špatný pocit, vycházející z morálně zvrácené myšlenky, že nás během činu někdo nachytal, tudíž jsme věc špatně naplánovali a příště bude záhodno ji udělat daleko lépe, abychom při ní nebyli lapeni.

První pocit tedy vychází z narušení našeho vnitřního morálního kodexu, druhý je sobecký a chladně kalkuluje s myšlenkou, že na čin nikdo nepřijde, ovšem našemu vnitřnímu pocitu nijak nepřidá. Zůstane po něm pachuť. Třetí je následkem našeho jednání přicházejícím z vnějšího světa. Přičemž první je to nejlepší, s čím se můžeme setkat, s druhým se lze nějak smířit a funguje na něm valná část společnosti, třetí je pro společnost doslova smrtelný. Z každého z nich plyne jiné poučení, které by se mělo odrazit v použitém trestu.

 

K druhé části titulku – trestu:

 

Trest můžeme nejobecněji definovat jako omezení v uskutečňování běžně platných práv při porušení pravidel, na nichž je postaveno fungování společnosti.

Člověk je ovlivňován dvěma rámci. První rámec označme za vnější. Jeho hranicí je právní úprava, tedy zákony. Cokoli není zákonem zakázáno, je dovoleno. Pokud překročíme zákonnou normu, vystavujeme se trestu, který nám určí vnější, na nás nezávislý systém. Druhým, vnitřním rámcem je morálka, ta člověka drží na „uzdě“ restrikcí vlastního svědomí. Když překročíme jeho limity, můžeme, ale také se nemusíme potrestat sami. Pro nejčistší duše, pohybující se ve vnitřním (morálním) rámci bývá trestem už samotné spáchání určitého činu. Po něm se jedinec stává někým, kým nechce být, přestává se mít rád, je sám se sebou nespokojený, vezme si ze svého činu ponaučení. Chce žít tak, aby nemusel sklonit zrak, pohlédne-li na sebe do zrcadla. Zde končí vnitřní rámec. Za ním se nachází jakési beztrestné vakuum – šedý prostor, kde se sice člověk nachází již mimo morální rámec, ale ještě nepřekračuje rámec vnější – zákon. Ten je tenkou dělící linií, kde lze ještě lidské chování považovat za nejzazší hranici přijatelnosti. Po jejím překročení již přichází trest. Právě tuto linii si některé osobnosti pletou s morální bezúhonností. Tak tomu ovšem není. Pohyb v šedé zóně již obnáší jednání mimo morální kodex, není však ještě trestné. Morální imperativ tedy vychází z nitra nás samých a při neexistenci rámce vnějšího (stává se například v období války) je jediným ochráncem člověka od ztráty lidskosti. Funguje pouze formou vnitřního rozhovoru a z něj vznikajících pocitů. Vnější rámec si pak můžeme představit jako elektrický ohradník, který nás při pokusu o jeho překonání vrátí buďto zpět, nebo ochromeného elektrickým výbojem pošle do zařízení, v němž člověk nerad setrvává byť jen o hodinu déle, než je třeba.

Trest má, stejně jako většina věcí svůj účel, nebo chcete-li funkci. Tou první, základní a zároveň nejstarší je obnovení stavu spravedlnosti. To se lépe řekne, než udělá. Například při systému oko za oko, zub za zub může dojít k eskalaci problému. Ten se pak může proměnit, dotaženo ad absurdum, třeba až ve válku. Spravedlností je v tomto případě zřejmě myšleno navrácení rovnováhy do takového stavu, že jsou s ní všechny strany sporu smířeny a nastane situace, kterou můžeme připodobnit čistému stolu. Dlužno dodat, že právo a spravedlnost leckdy nejdou ruku v ruce, takových případů všichni známe více, než bychom si přáli. Z části je to možná i tím, že právo musí být co možná nejobecnější, aby pod svá křídla schovalo všechny alternativy bezpráví. K tomuto bodu se ještě v závěru vrátíme.

Druhou funkcí trestu je náprava. Darebák, který spáchá nějaké zlo by měl být potrestán tak, aby mu během výkonu trestu došlo, co a proč spáchal a kam ho podobná praxe v časech budoucích pravděpodobně opět přivede. Ovšem produkty (propuštění vězni) našeho trestního systému takovou změnu k lepšímu povětšinou neutrpí. Nejsme v tom však sami, podobně to chodí všude po světě. Pro nemalou část platí pravý opak. Nápravná zařízení paradoxně slouží jako školní internáty, místa, kde člověk potká lidi podobného ražení, vytvoří si nové kontakty, lecčemu se přiučí a když je opravdu šikovný, stane se guruem a může obohatit tamní komunitu o nové techniky a možnosti. Zdá se tedy, že jako společnost jsme se s trestáním moc nepředvedli. Máme se co učit. Na systému, který místo nápravy podněcuje k „profesionalizaci“ je cosi prohnilého. A zřejmě nikdo netuší neví, co s tím.

Třetím účelem trestu je odstrašení, můžeme mluvit i o prevenci. Pokud široká společnost vidí, kam vedou cesty zločinců (v ideálním případě za katr), nemívá tolik chuti vydat se stejným směrem.

Čtvrtým a posledním účelem trestu je ochrana společnosti. Čím více recidivistů bude postaveno mimo ni, tím méně budou mít represivní složky práce. I to má ovšem své meze. Jednak jsou kapacity omezené (naše káznice přetékají k prasknutí) a věznění také něco stojí. Čistě utilitaristicky řečeno, dnešní soudci stojí před problémem, že nemohou zavřít všechny, kteří by si to zasloužili, jsou bohužel nuceni pečlivě vybírat tak, aby se systém nepřetížil, a to jak z kapacitní, tak zřejmě i z ekonomické stránky.

Trestat lze mnoha způsoby. V tom je lidská mysl přímo nedostižitelná. Dle právní úpravy můžeme tresty rozdělit na odnětí svobody a alternativní tresty, jejichž pestrost je opravdu zarážející, kromě těch běžných jde například o ztrátu čestných titulů, ztrátu hodnosti až po zákaz chovu a držení zvířat. Za pozastavení však stojí trest, který jako jediný už nelze napravit a ač ho nemálo států stále používá, u nás je postavený mimo zákon. Správně, řeč bude o trestu smrti.

Jde o otázku, která rozděluje společnost. Oba tábory mají racionální zdůvodnění svých stanovisek. A tak než o otázku faktickou (podpořenou fakty) jde spíše o otázku hodnotovou. Pokud je někdo skutečně nenapravitelný a pro společnost vrcholně nebezpečný (možnost útěku z vězení a následné mnohdy nenapravitelné škody) pak je z preventivních důvodů lepší, aby nebyl. Jenže kdo může zaručit, že k nápravě dojít nelze? Že jsou vyčerpány všechny možnosti. Věda? Psychologický posudek? Mínění nějaké části společnosti? Nehráli bychom si tu na Bohy? Nikdy přece nemůžeme u jednotlivce vyloučit třeba i úplné převrácení žebříčku hodnot. Změna může být postupná, odehrávající se během života, kdy člověk stárne a moudří, urovnává si své světonázory, s přibývající životní zkušeností a ubývající energií se stává smířlivějším. Nebo může kdykoli během nám určených dnů v tomto světě nastat tragická událost, která změní osobnost náhle, a to do morku kostí. Morální hodnoty u někoho vyhrávají, u někoho prohrávají. Při narození není hned vše ztraceno, souboj o hodnoty se odehrává kdesi mezi vrozeným a naučeným, tedy mezi genetickou výbavou a výchovou.

Při „konečném řešení“ je nutné myslet i na chybu soudního systému, nejde přece o nic nereálného. Naopak. Na smrt už bylo posláno mnoho lidí, kteří byli nevinní. Jen v době jejich odsouzení ještě nebyla dostupná technologie na odhalení jejich neviny, nebo nebyly známy všechny skutečnosti. Téma je nádherně znázorněno ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů. Sice jde o snímek historický – ještě černobílý, ale pokud máte rádi psychologická dramata, stojí za vidění. Státy, ve kterých hraje prim humanita už tento etický/hodnotový problém vyřešen mají. Ovšem po světě (i v našem západním) se najdou místa, kde stále je cesta na popraviště poslední instancí.

To ovšem k trestu smrti zdaleka není vše. Z jistého úhlu pohledu můžeme uvažovat, jestli je trest smrti skutečně trestem. Pokud má trest splňovat všechny čtyři své funkce, kde pak ve smrti najdeme její účel nápravný? Dalo by se diskutovat i o jejím vztahu k obnovení stavu spravedlnosti. To už se ale opět blížíme k systému oko za oko, zub za zub.

Další úhel nazírání se nám objeví při pohledu na časovou osu. Pokud si ji představíme v posloupnosti spáchání činu, soud, rozsudek, samotný výkon trestu a konečně ukončení trestu, pak se nám ukáže, že trest smrti se od zbylých zásadně liší. Zatímco u všech ostatních dochází k hlavnímu uplatnění na časové ose od bodu samotného nástupu trestu až do bodu ukončení trestu, pak u trestu smrti můžeme o uplatnění mluvit „jen“ mezi body rozsudek až exekuce. Pak už v samotném důsledku neexistence trestaného mluvit o trestu pozbývá smysl. Jde tedy skutečně o trest, nebo bychom tuto instanci měli nazývat jinak?

Na závěr si dovolím nastínit paradoxní situaci. Proč paradoxní? Jedná se o zvláštní jev, kdy jedinec buďto vinu cítí, ale není za ni potrestán, nebo naopak je potrestán, aniž by nějakou vinu cítil. Součástí uvažování o vině a trestu mohou být i situace, při nichž čelíme volbě zachovat se v souladu se zákonem, zároveň tím ale jdeme proti vlastnímu morálnímu kodexu, nebo opačně. Máme tedy na výběr. Buď dáme přednost svému vnitřnímu rámci – morálnímu imperativu, ale poneseme za něj trestní odpovědnost, která se nezřídka může (když už k takové extrémní situaci dojde) rovnat až obětování vlastního života. Druhou volbou je upřednostnění zákona. Tím ale kráčíme přímo proti svému svědomí. Čas je sice mocným léčitelem, ale jizvy uvnitř našeho svědomí s námi zůstanou až do konce. Vrací se. Nemůžeme se jich zbavit, jediné, co s nimi naděláme je naučit se s nimi žít. Takový je rozdíl mezi legalitou a legitimitou, tedy tím, co nám na straně jedné ukládá zákon a na druhé straně snahou být v danou chvíli v souladu s logickou, či hodnotovou oprávněností. To je nelehká volba. Byli před ni postaveni například občané Německa v roce 1935, při schválení norimberských zákonů. Mnozí za ni zaplatili cenu nejvyšší. Pokud bychom nahlédli do reality dnešních dnů, pak se nabízí situace v Číně. Bylo by naprosto legitimní – protože zde dochází k porušování lidských práv – aby lid vzal státní moc do svých rukou a ustanovil si svobodně vládu novou. Tím by se ale revolucionáři (v Číně zřejmě nemůže změna režimu proběhnout naší sametovou cestou) ocitli v ilegalitě – a také by s nimi bylo náležitě zatočeno. S problémem legalita vs legitimita je však nutno zacházet v rukavičkách. Pokud chceme vyrukovat legitimitou proti legalitě, měli bychom si být pravdivostí své myšlenky zatraceně jistí, v opačném případě se pohybujeme po velmi kluzké šikmé ploše.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama