Reklama
 
Blog | Kuba Richter

Proč že vlastně máme dražší energie?

Většina odpovědí na tuto otázku je soustředěna kolem situace na Rusko-Ukrajinských hranicích a obav ze závislosti, potažmo nedostatku. Možná bychom ale v našem tázání měli zajít poněkud hlouběji a zeptat se sami sebe, proč jsme – jako Evropané – preferovali zdroje z tak nejistého režimu, jakým je ten Ruský? Z pohledu dnešní energetické krize (je jedno, kterou energii vybereme, jelikož energetické trhy jsou vzájemně propojené, pokud stoupá jedna, stoupají všechny) takové tázání vypadá logicky. Ale: Mohli jsme my, jako obyčejný lid tušit, co se v RF chystá? Zvídavější a přemítavější část populace zřejmě ano. Většina ale nikoli – ať již z jakýchkoli důvodů. Kam tím mířím: Ve starých zlatých časech Evropské pohody jsme dali jednoznačně přednost ceně. Téměř všichni občané EU chtěli – a stále chtějí platit za jakoukoli komoditu co nejméně (a na první pohled se není čemu divit). Krátkozrace tím příliš nedbáme na dlouhodobější strategii. Neměli jsme tušení, kam až nás dny budoucí zavedou, nebo jsme před problémem dokonce úmyslně přivírali oči – nevím, která z variant je horší.

Vinu za tuto nedbalost dáváme našim politickým představitelům. Nejsou tu ale ve skutečnosti politici právě kvůli tomu, aby prosazovali vůli svých voličů? Chtěli jsme levné energie? Byly nám dodány. Popel tedy v konečném důsledku padá na hlavy nás, obyčejných občanů, kteří rádi ušetří nějakou tu korunu – ovšem za jakých následků. Tato teorie má však malý háček. Politici sice mají prosazovat vůli svých občanů, ale platíme je i za to, že z titulu svých funkcí a vysokých platů z nich vyplývajících by měli mít hlubší vhled do věcí veřejných a pokud ne, měli by mít dostatek inteligence i odpovědnosti, aby si takový náhled nechali zprostředkovat odborníky. Některé vývoje událostí se dají predikovat snadněji, jiné hůře. Představa, že Rusko/Evropské vztahy zamrznou téměř na bodě nula a co z toho pro nás vyplývá, když hlavní Ruskou zbraní jsou energie, patří jednoznačně do skupiny první. Od politiků tu několik minulých let zcela chyběl pokus o vyvolání diskuze, nebo, řekněme raději trpělivé vysvětlování, jaký problém že nám upřednostněním nejlevnějších variant do budoucna hrozí. I to je nedílnou součástí politické odpovědnosti. Zdvižení nepříjemných témat, schopných zvrátit volební preference (ovšemže v opačném směru, než by si politik představoval) zkrátka k politice neoddělitelně patří. V současnosti bohužel nejsou v módě. Žádné upozornění, alespoň dle mého mínění, ze strany našich zástupců neproběhlo. V konečném důsledku, nerad si to přiznávám, pomyslný popel opět padá na hlavu nás, prostých voličů. To my politiky do jejich funkcí delegujeme. Je to naše svrchovaná odpovědnost, nikdo a nic nás z ní nevyviní. Obraz dnešních dnů nám dává možnost dostatečně zaregistrovat tuto zatraceně drahou zkušenost. Choďme k volbám. Dávejme přitom ale dobrý pozor na to, koho volíme. Nejen z krátkodobé perspektivy a pouze pro náš osobní prospěch. Buďme připraveni na nejhorší a těšme se ze situací, kdy se tak nestane. Buďme vděční za to, když svět bude dále tím obyčejným místem k žití, jak jsme byli v posledních desetiletích – alespoň na Evropském kontinentu zvyklí. Studujme, učme se, pozorujme, prověřujme, dávejme věci do širších souvislostí. V opačném případě nás naše lehkomyslnost dříve či později doběhne nepřipravené. Zajímejme se ve vlastním zájmu více o věci veřejné, ať pak nekoukáme jak včely z jara, co že se to na nás řítí.

Energetická krize není jedinou, kterou se nám povedlo, díky našemu honu za „levnem“, přehlédnout. Už mnoho let například nakupujeme věci „za babku“ z Číny a přehlížíme tím fakt, že jejich „láce“ má původ v otrocké práci milionů obyvatel totalitní země, kteří jsou nuceni pracovat téměř jen za ubytování a stravu. Naše peníze pak ve skutečnosti neslouží pro dobro občanů ČLR, kteří si je za svou dřinu jistojistě zaslouží, nýbrž imperiálním choutkám totalitního režimu. To samé se dá tvrdit i o pomoci Ukrajině, o které více našich občanů, než by bylo záhodno tvrdí, že je zbytečně velká, nebo dokonce že vůbec je. Opět nemyslíme do budoucnosti. Jestliže nám vyhovuje žít v demokratické zemi, kde platí právo a z něj vyplývající záruky svobod, v zemi, kde se člověk může v nouzi o stát opřít, kde se dává přednost lidskosti, nemůžeme jinak, než být solidární s lidmi, kteří chtějí ve své zemi prosadit obdobná pravidla. A mohli bychom pokračovat…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama