Reklama
 
Blog | Kuba Richter

Ohlédnutí za Katarem 2022. Stálo to za to?

Po několika týdnech končí nejsledovanější a zároveň jedna z nejkontroverznějších sportovních událostí světa. Pomyslná tečka za světovým mistrovstvím míče oscilujícího mezi dvěma brankami nám dovoluje ze zatím nepatrného odstupu promyslet, co nám event přinesl, co vzal. Do první kolonky můžeme započítat porušování lidských práv, pravděpodobné, až s jistotou hraničící uplácení, rekordní ekologickou zátěž, nevhodné klimatické podmínky nejen pro sportovce, nedostatečné ubytovací kapacity, přerušení evropských soutěží ale abychom nebyli jen negativní, pak také masovou zábavu, okamžiky vzrušení a zanícených debat pro miliony lidí. Pár mediálních společností si přišlo na své dukáty. Ač už první, příjmová položka nepatří k nijak zvlášť pozitivním, druhá, ztrátová dopadla ještě mnohem hůře. Za klání kdesi uprostřed pouště se platilo i cenou nejvyšší. Dle deníku The Guardian se nejméně 6 500 dělníků, kteří stadiony spolu s infrastrukturou, potřebnou k mistrovství stavěli, už zpět ke svým rodinám nikdy nevrátí. Číslo ovšem bude ve skutečnosti vyšší, poněvadž nejsou zahrnuty data ze všech zemí, ze kterých se levná pracovní síla do Kataru rekrutovala. Proti výše uvedené tragédii se zdá být fakt, že se v dobách, kdy elitní globální odborníci urgentně nabádají naši na spotřebě založenou společnost k udržitelnosti, prosadí projekt tak neslýchaně opulentní, plýtvající všemi možnými zdroji jen opravdu špatným vtipem.

 

Katar a fotbal

Nebyla to láska na první pohled. Už jen díky extrémnímu počasí se hra, v níž se dva týmy, honící se za míčem v úmyslu propasírovat jej za každou cenu do branky soupeře, v Kataru netěší zvláštní oblibě. Dle Wikipedie pouštní stát najímal migranty, aby naplnili prázdné stadiony v národní soutěži a platil jim prý dolar za hodinu, aby seděli na stadionech a předstírali, jak se baví. Kvůli klimatickým podmínkám se musel například měnit termín eventu, jelikož v letním období by nebyl realizovatelný. Takové rozhodnutí mělo vliv na mnoho evropských lig. Ty byly nuceny pozastavit svá vlastní klání. Ač v zemi věčného písku nechybí fotbalové stadiony, ostatní infrastruktura již vázne. Hlavně kapacity ubytování. A tak mnozí diváci byli nuceni létat na zápas ekologicky „na otočku“. Co se s postavenými stadiony bude dít po skončení soutěže ví čert. Tedy udržitelnost proinvestovaných 300 miliard dolarů blížící se nule.

Katarský vládce Ál Thání vlastní francouzský Paris Saint-Germain. Katarský národní team má v rámci Asie „na triku“ pár úspěchů, ovšem nic, co by stálo za větší zmínku. A tak můžeme s nemalou dávkou jistoty tvrdit, že pro Katar nešlo o srdcovku, nýbrž pouhou imidžovku, která se pro něj zdá být nutná, jak uvidíme níže.

 

Katar a ekonomika

Je třetí nejbohatší zemí na světě, ovšem v indexu lidského rozvoje (zdravý život, vzdělání, životní standardy) již notně pokulhává. Je nasnadě, že hlavní příjem státu plyne z ropy a zemního plynu 55 % HDP a 85 % vývozu. Nejde tedy o to, že by si lid vydobyl nějaké postavení vlastní moudrostí, pílí, či vůlí. Jen se vyskytl ve správné době (kdy celý svět již má na fosilní paliva technologie a naopak je prost technologií efektivnějších) na správném místě.  Problémem Kataru ovšem je, že na rozdíl od okolních států nemyslí dopředu, nediverzifikuje příjmy a tak dříve či později, pokud s sebou nepohne, až nebudou fosilní paliva v kurzu, nebo dojdou, stane se z Kataru to, čím byl ještě nedávno – těžko obyvatelnou pouští a skanzenem přepychu. Možná i proto stát tolik stojí o pořadatelství různých světových eventů a nehledí přitom nalevo či napravo. Při pohledu do nedaleké budoucnosti totiž teče Kataru do bot.

 

Katar a demografie

V malé zemi žije cca 2,3 milionu obyvatel, ale jen 300 tisíc z nich jsou právoplatnými občany. Zbytek obyvatelstva je tedy připraven o všechny občanské výhody. Na trhu práce stát spoléhá z 86 % na migranty. S trochou eufemismu tedy můžeme tvrdit, že na místní pracují pouze lidé přicházející z chudších zemí – 94 % pracovní síly. Stát je tak malý a tak nehostinný, že o soběstačnosti si může nechat jen zdát. Už jen nasytit svojí populaci z vlastních zdrojů je pro něj utopií.

 

Katar a právo

Země je konstituční monarchií. To znamená, že si vládce nemůže dělat zcela vše, co se mu zamane. Nicméně v zemi platí právo šaría – islámské náboženské právo. Například za odpadlictví od víry, nebo homosexualitu hrozí smrt. Kamenování, bičování třeba za nemanželský sex, nebo konzumaci alkoholu. Ženy zde nejsou stejným nositelem práv jako muži.

Za zmínku stojí i takzvaná „kafala“ – sponzorský systém, sloužící ke kontrole vysokého počtu migrujících pracovníků. Každá taková levná síla, pocházející ze zemí třetího světa musí mít uvnitř státu svého sponzora, který se stává za takového dělníka zodpovědným. To by vůbec nebylo špatné, pokud by součástí takové zodpovědnosti nebylo třeba odebrání cestovního dokladu a následné vydírání, zneužívání, neplacení výplat. Souhlas sponzora (zaměstnavatele) je například nutný při změně zaměstnání, návratu domů, nebo k otevření bankovního účtu. To už představuje velmi slušnou výchozí pozici k zneužívání.

 

Katar a mezinárodní situace

V roce 2017 (sedm let po obdržení možnosti pořádat mistrovství) spatřila světlo světa Katarská diplomatická krize. Ta není zcela vyřešena dodnes. Několik okolních zemí s Katarem tehdy přerušilo veškeré diplomatické spojení, zavedlo sankce a uzavřelo hranice. Jako důvod společenství označilo, že stát podporuje teroristické organizace a destabilizuje bezpečnost v regionu. Pokud takové podezření vysloví okolní státy podobného ražení, je to již na pováženou.

 

Katar a úplatky

V současnosti je žhavým tématem hlavně velmi pravděpodobné uplácení členů Evropského parlamentu. Insideři o situaci hovoří jako o nejvážnější korupční aféře, která se v institucích EU od jejího vzniku udála. To ale není vše. Dva členové výkonného výboru, jenž vybírá pořadatele, byli před hlasováním v roce 2010 suspendováni poté, co na veřejnost unikly záznamy, na nichž za úplatu nabízejí své hlasy. V USA bylo v souvislosti s mistrovstvím v roce 2020 obžalováno několik úředníků – opět za přijímání úplatků v souvislosti s kandidaturou Kataru.

Sečteno podtrženo se vracíme zpět k otázce uvedené v titulku: Stálo to za to? Stálo v průměru minimálně jedenáct zmařených životů týdně od roku 2010 do současnosti za necelý měsíc zábavy pro miliony lidí na naší planetě? Neměli bychom se nazývat místo homo sapiens (člověk moudrý) raději homo ludens (člověk hrající si/ bavící se)? Jakou cenu má vlastně lidský život? Mají všechny, všude a vždy cenu stejnou? Řeč byla zatím jen o úmrtích. Je téměř křišťálově jasné, že v zemi, kde jsou základní lidská práva až druhořadou záležitostí docházelo, dochází a bude docházet k mnoha dalším excesům, o kterých se nikdy nedozvíme. Neměl snad šampionát v Kataru již dvanáct let plnit titulní stránky novin, webů a televizních zpráv daleko více a v negativnějším smyslu, než bylo obvyklé? Neměla tu snad sedmá velmoc sehrát daleko větší úlohu strážce práv, než se stalo?

Co vedlo komisi k přidělení šampionátu zrovna Kataru? Úplatky? Tipuji, že minimálně z části ano. Projev dobré vůle společně s vírou, že se v budoucnosti vše v dobré obrátí? Můžeme si odpovědět otázkou: Odměnili byste psa před tím, než vykoná vámi požadovaný úkol? Metody appeasementu se lidstvu v historii již mnohokrát nevyplatily.

Do třetice uvažme smysluplnost projektu. Katar a fotbal zkrátka nejde z výše uvedených důvodů dohromady. Ekologie a udržitelnost dostaly v „pouštní krajině“ zásadně na frak. Například olympijské hry mají svoji historickou myšlenku. Spojují, deeskalují konflikty. Kdysi se jimi dařilo urovnávat mírovou cestou problémy, které by jinak vyřešila pravděpodobně až válka. Mají tedy své místo kdekoli, kde mohou pomoci. Bohužel i takový svátek internacionality a fairplay, jakým je olympiáda již má v novodobé historii (vynechme tu předválečnou) od poslední „zastávky“ v ČLR své šrámy a důvod ke zpytování našeho svědomí. Jakou myšlenku v sobě skrývá fotbalový šampionát? Nutno připomenout, čeho býváme nejen v našich končinách, během a hlavně po fotbalových utkáních svědky. Těch nejnižších lidských „výkonů“. Předchozí věty nemají být referendem o konání/nekonání soutěže samotné. Nemají brát fotbalovým fanouškům jejich důvod k radosti. Jsou daleko více otázkou po smysluplnosti konkrétního projektu, tedy ne zdali ano, či ne, ale raději kde a za jakých podmínek.

Už jen o krapet větším nesmyslem by byla žádost Kataru o pořádání mistrovství světa ve sjezdovém lyžování. Pokud by jim taková žádost prošla – již víme, jak dokáží být přesvědčiví – pak by tamní inženýři měli před sebou spoustu práce. Nejen kvůli slunci, jehož paprsky den za dnem spalují jejich nehostinnou zemi, ale hlavně díky skutečnosti, že nejvyšší katarská „hora“ se pne do úžasných výšin 103 metrů nad mořskou hladinu. Kdo ví, třeba se jednou dočkáme.

Možná někdo přijde na jakýsi klad. Nechám se překvapit. Z mé strany je cítit jen hořká pachuť něčeho, co bylo velmi předražené – zdaleka nemyšleno jen na půdě finanční – již od začátku pozbývalo smyslu a nemělo se tedy ve stávajícím uspořádání nikdy uskutečnit. Do vědomí se vkrádá myšlenka, zdali jsme si tak trochu nekopli vlastňáka.

Reklama