Reklama
 
Blog | Kuba Richter

Nevyhnutelnost globalizace

Zdá se mi, že pokud chceme pochopit fenomén globalizace, budeme se muset přemístit zpět časem do prvopočátku civilizace. Tehdy po Zemi začali kráčet první lidé. Ač oba slavní zastánci teorie společenské smlouvy mají naprosto rozdílné přístupy, v jednom si notují. Hobbes i Montesquieu popisují počátky lidstva tak, že nejprve pobýval jediný rozumem vybavený tvor na Zemi osamocen, žil v tzv. „přirozeném stavu“. U prvního jmenovaného je „člověk člověku vlkem“, jde tedy o permanentní boj mezi jednotlivci. Oproti tomu Montesquieu vidí člověka – opět samotáře – jako bojácného jedince, který raději před kontaktem s jinou osobou uteče. Jeho sebevědomí (a moc) stoupá až ve společenství více lidí. Teprve s jeho dosažením opět vzniká boj. Ať už je blíže skutečnosti jeden či druhý filosof, pro nás zůstává důležitý fakt, že člověk byl na zem vržen osamocen, musel se naučit přežít ve společenství mnoha nepřátel, mezi něž se řadila sama příroda s jejím koloběhem, nevyčerpatelnou studnicí predátorů, ale i samotní lidé. Člověk se už od počátku své existence dal označit za největšího nepřítele člověka. V mnoha případech je tomu tak bohužel dodnes.

Nejdříve žil tedy člověk sám. Poté v úzkém rodinném kruhu. Během vývoje, který trval tisíce let následovala tlupa, kmen, vesnice, město, stát. Kdysi spolu sváděla boj tlupa proti tlupě, kmen proti kmeni, vesnice proti vesnici, město proti městu. Postupem času se však ze dvou znepřátelených tlup stal kmen, ze znepřátelených kmenů národ, z původně nepřátelských měst stát. V zárodcích společného soužití šlo primárně o bezpečnost. Postupem času se však přišlo i na další výhody společného života – dělba práce a s ní související odbornost, masová produkce, jedinec už nemusel trávit tolik času „obstaráváním života“, zbývalo mu více prostoru pro sebe, zvedala se životní úroveň. Dobře sehraný tým přece vždy dokáže víc, než jedinec. Ten samý princip však nemůže neplatit i na úrovni jednotlivých států a jejich společenství. Čím větší je tým, tím – při rozumném vedení – se zvětšuje i jeho moc (zde bráno v ohledu věcí, které může změnit, přetvořit k lepšímu, nikoli jako moc nad ostatními).

K hlubšímu porozumění situaci je však potřeba dodat ještě druhý rozměr: V souladu s nárůstem obyvatel naší „modré planety“ se rozvíjela i technologická vyspělost a využívání (drancování) zdrojů, pracovní síly. Jde o spojené nádoby. Vyšší technologická úroveň se rovná většímu blahobytu, ten se rovná vyšší spotřebě. Ta se zase rovná vyššímu odběru jak pracovních sil, tak přírodních zdrojů. Jedna nádoba (růst populace) tak nemůže stoupat, aniž by s ní přirozeně nerostla ona druhá (vývoj technologií a zvyšování spotřeby). V dnešní době jsme dospěli do stavu, kdy dosahujeme takové úrovně technologií, nároků na život a s ním kráčející spotřeby, že jeden stát, nebo společnost svým „výkonem“ chtě nechtě ovlivňuje mnoho dalších. Kdysi, když člověk žil ještě v tlupách a jeho technologická výbava i životní nároky by se z dnešního hlediska daly označit za groteskní, nebyl pro Zemi problém lidskou část zátěže „uregenerovat“. Každá tlupa si tak mohla dělat téměř co si zamanula. Její svět končil tam, kam oko dohlédlo. Kam zrak nedosáhl, už nešlo o její problém. Dále už šlo o záležitost někoho jiného. Postupem času, s přibývající populací a nároky ale zátěž Země natolik zesílila, přičemž úrovně, která je dlouhodobě neudržitelná dosáhla civilizace koncem devatenáctého, nebo začátkem dvacátého století. Od té doby žijeme na dluh. Dá se dokonce tvrdit, že není zcestná ani myšlenka, že jsme při složitosti planetárního ekosystému – který ani dodnes nemáme zcela rozkryt – již kdesi v minulosti udělali fatální chybu, která je v dnešní době už nenapravitelná. Jen si jí ještě – při dnešní úrovni znalostí – nejsme vědomi. Doběhne nás ale kdesi v budoucnosti. Může přitom jít – z dnešního pohledu na věc – o absolutní banalitu, která se však za pár desítek let, nebo staletí ukáže jako nenapravitelná. Inspirací nám mohou být příběhy zpracované v katastrofických filmech o budoucnosti.

Současný lokální (dá se jistě nazvat lokální, pokud nedojde na zbraně hromadného ničení) konflikt na Ukrajině je sice tragickým koncem míru v Evropě, ale z globálního hlediska čelíme mnohem závažnějším civilizačním problémům, které nás sice momentálně nepálí tolik, jako agrese Ruské federace (ani nejsou díky své vleklosti v dostatečné míře vidět skrz média, která se soustředí hlavně na konflikty, poněvadž jsou divácky zajímavější a emočně vypjatější), ale v budoucnu budou jejich důsledky daleko závažnější, než lokální válka – řečeno se vší úctou k desítkám tisíců nevinných obětí právě probíhající války, nikoli „speciální operace“ jak si přeje být pojmenována. Až nás níže popsané globální problémy opravdu dostihnou – ať již pouze jeden, či dokonce v synergii, bude na jejich řešení s nejvyšší pravděpodobností pozdě. Při překročení jisté míry už nebude návratu zpět a svět tak, jak ho známe přestane existovat. Řeč je o hladu, nedostatku vody, znečištění planety, zneužívání vynálezů ke zkázotvorným účelům, imperialistickým choutkám některých států, přelidnění, oteplování planety související s ekologickou zátěží, kterou ji uštědřujeme, disfunkční státy, s nimi spojená emigrace, terorismus a v neposlední řadě vzdělání určité části světa (to je zřejmě matkou mnoha dalších, včetně v předchozích řádcích uvedených problémů). Nic z předešlého už uspokojivě vyjednat na úrovni státu nelze. Automaticky se nabízí přirovnání, že řešíme sousedem vytopený obývák, přitom za okny nám řádí tornádo – opět ve vší úctě k hrdinnému postoji lidu Ukrajiny, před kterým hluboce smekám. V tomto ohledu už nemůže platit například Trumpovo stupidní heslo America first – (už samo heslo je rozporné – Amerika je za prvé světadílem, nikoli státem a za druhé Donald Trump není autorem, pouze ho okopíroval od další nahlouplé myšlenky Charlese Lindbergha). Amerika se v tom už veze s námi, se zbytkem světa. Nesmyslným se zdá i západoevropské naříkání na ekologickou úroveň jedněch z největších znečišťovatelů planety – Číny a Indie – uvědomme si, že tyto státy v podstatě z velké části levně zaopatřují naší západoevropskou poptávku, náš hon za – po materiální stránce – pohodlným životem. Měli bychom si tedy nejdříve zamést před vlastním prahem. Ukázkovým nerozumem je i fakt, že nespotřebované – rozuměj vyhozené – jídlo na území rozvinutých států by přesně stačilo k nasycení hladovějícího zbytku světa. Můžeme si takový „luxus“ dovolit?

Zdá se, že výše popsaný princip založený na spojování zamrzl kdesi na úrovni státu a jako by člověku cosi bránilo se z tohoto bodu posunout dále. Dnes už však ani jednotlivé státy na řešení nejtíživějších problémů civilizace, které je přerůstají, nestačí. Pokrýt současné požadavky a výstupy námi vytvořeného, přebujelého systému můžeme pouze na základě globálního společenství a spolupráce. V dnešní době už není a ani nemůže být jakýkoli stát plně soběstačný. Žádný stát nemá tak geniální geologickou polohu, aby si vystačil pouze s vlastními zdroji – ať už vezmeme v potaz ty přírodní, nebo lidské. Potřebujeme spojence, nejde o nic menšího, než o otázku přežití. Měli bychom si je ale vybírat opatrně a to z kultur, které jsou nám v současnosti podobné. Do budoucna však – v řádu staletí – si troufám tvrdit, že k sobě budou muset najít cestu i tak rozdílné kultury, jako je Islám a ta naše – západoevropská, byť se nám to v současnosti zdá jakkoli nereálné. Pokud si budeme dál každý „hrát“ jen na svém písečku, bude to mít dříve či později fatální následky.

Proč tedy, když lidstvo od svého vzniku postupuje formou neustálého spojování do větších a větších celků, se nemalá část současných generací rozhodla pokračovat rozpojováním? Kde se bere myšlenka převrátit naruby naprosto přirozený princip, který funguje tisíce let, a to k naší alespoň dostatečné spokojenosti? Z jakých rozumných argumentů vychází? Máme snad k dispozici princip lepší? Proč se nedokážeme poučit z vlastních dějin? Vypadá to, že chceme nekonečný růst na planetě, která ovšem neroste. Jediný neomezený růst, který si tak můžeme dovolit je ten duševní. Jako jediný nezabere více prostoru. Bohužel je smutné konstatovat, že duševní vývoj už několik staletí za tím fyzickým a technologickým zaostává. Jeví se, že máme k dispozici dechberoucí možnosti, jen jsme k jejich rozumnému využití ještě duševně nedospěli.

Evropa vedla otěže světového spřežení několik stovek let a možná už je vyčerpaná. Kdo však pomyslné opratě drží nyní, kdo je povede v budoucnosti?

Asi jedna třetina, možná polovina světa si v dnešní době – co se týká životní úrovně – už vede poměrně slušně. Ovšem zbytek světa chce téhož dosáhnout také. A má na to jistě právo. Problémem je, že pokud se o to pokusí – a on se o to jistojistě pokusí – Země už nám nebude jako zdroj surovin stačit. Alespoň ne dlouhodobě. Budeme se muset uskrovnit a bude nás to hodně stát. Musíme se k tomu ale postavit čelem, protože v opačném případě přijdeme o vše.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama