Filosofie se od pradávna pokouší přijít na kloub tomu, proč jsou fenomény v našem světě zrovna tak, jak jsou. Nakukuje hluboko pod povrch věcí a snaží se z jednotlivých událostí vytvořit obecné principy. Nám, obyčejným lidem pak výsledky své práce servíruje na stříbrných podnosech – tedy tak, abychom jim my, obyčejní lidé mohli ve zjednodušené formě lépe porozumět. Autory takových principů jsou třeba i Nietzsche a Kant. První je ultrarelativistou, druhý se naopak snaží člověka postavit z pohyblivých písků na pevnou zem, dát osobě alespoň nějaký záchytný bod. Každopádně se každý z nich pohybuje na opačném názorovém spektru. Tedy mezi nihilismem a idealismem. Přičemž ideál je stavem, který se většina z nás marně snaží dosáhnout, nihilismus oproti tomu pozice, do které nechceme upadnout.
Nietzsche se svým nepřímým „přitakáním otroctví“ ve smyslu slov Aristotelových – jen v modernějším (jakoby lidštějším) pojetí, kdy na „strojově zmechanizovaném“ životním podloží mas jako nutné bázi bude vyrůstat jeho nadčlověk, který si na něm bude vynalézat svoji vyšší formu bytí. Nabízí se myšlenka, že možná tímto svým textovým výtvorem (část Pozdní pozůstalosti) byl inspirací k vytvoření režimu, který 39 let po jeho smrti způsobil celosvětovou tragédii nebývalých rozměrů.
Kant oproti tomu vyzdvihuje člověčí smysl pro povinnost. Takové jednání ovšem stojí mnoho úsilí, nasazení. To se ale určité části společnosti nedostává. Kant ovšem tuto myšlenku představuje jako obecnou – sedící na všechny lidské individuality. Realitou ovšem je, že takovým nastavením duše oplývá jen menšina. Ta se sklonem k velké lidskosti.
Zřejmě se nelze vydat ani jednou z těchto dvou cest. Kantova je utopická – věří v člověka více, než kam dosahují jeho schopnosti/vlastnosti – myšleno nikoli jako jednotlivce, nýbrž obecně – masy. Oproti tomu Nietzsche si směle vykračuje směrem k území nehumánnosti. Zřejmě tu bude potřeba kompromisu. Zdá se, že realita bude plynout někde mezi viděním světa dvou výše jmenovaných filosofů.
Dnešní časy se označují za postpravdivé, postfaktické. Proč tomu tak je? Jak jsme se k nim během našeho vývoje propracovali? Tyto otázky se nám možná povede lépe nahlédnout, ukážeme-li si na dva fenomény, které člověka provází již od dob dávno minulých. Řeč je o vzdělání a způsobu předávání informací. Kdysi měla ke vzdělání přístup jen úzká vrstva lidí. Šlechta a kněží. Byť potenciál, bohužel nevytěžený byl samozřejmě i u ostatních. Zbytek lidstva se dal považovat za nevzdělaný. Informace bylo možno přenášet jen ústně, nebo písmem, tedy pomalu a to tak, že jak vydavatel, tak i ústní šiřitel ručil za obsah svým jménem. Pod svou jasnou identitou. To však již neplatí. Postupem času, s vývojem technologií, se oba fenomény začínají pomalu, ale jistě měnit. Aby toho nebylo málo, přidává se k nim ještě třetí – rychlost. U té se na chvíli s vaším dovolením zastavme: Kvap dnešního světa by byl pro naše prarodiče něčím, co by jim řádně zamotalo hlavu. Postupem času, se stále lepším technickým vybavením bychom měli pracovat čím dál méně. Času pro osobní rozvoj by mělo být stále více. Ovšem dnešní úroveň životního komfortu, se kterou by se člověk žijící v předminulém století bohatě (ale bohužel jen na chvíli) spokojil, tomu dnešnímu už nestačí a chce stále vyšší. To zřejmě patří k lidské přirozenosti. Proto musí více pracovat, aby si ji mohl dovolit. Kam to vede? Velikou otázkou zůstává, jestli je o něco vyšší životní úroveň rovna míře stresu, který pro její zabezpečení podstupujeme. Tento jev má co do činění nejen s faktem, že si chceme žít pohodlněji, ale i s prestiží. Většina společnosti by se ráda považovala za nejvyšší třídu (což není možné, protože by pak zanikla jak třída střední, tak i nejnižší) a mnozí jsou v tomto ohledu schopni opravdu velkého, až nezdravého nasazení. Někteří z těch, kteří na nejvyšší příčky materiálního ohodnocení nejsou schopni dosáhnout, se pak alespoň snaží budit zdání, že jimi disponují. Jsou to především sociální média, která „falšování“ života ve velké míře napomáhají. Pro rozumné dar, pro ostatní ale utrpení – aniž si to mnozí z nás uvědomují. Říká se, že žijeme v beztřídní společnosti. Troufám si tvrdit, že teze platí jen teoreticky. Ve skutečnosti je myšlenka nedělení společnosti na třídy utopická. Dokonce nevyužíváme pouze jedno dělení, máme jich hned několik. Například ekonomické, dle vzdělání, zaměstnání, bohužel stále i rasové a mohli bychom pokračovat. Dělení na třídy je opět jakousi lidskou přirozeností, která se přímo nabízí a těžko se jí ubráníme. Třídní společnost je vlastně společností bez rovnosti. Té jsme zatím na hony vzdáleni a ani ti nejchytřejší z nás v mlhavých představách netuší, jak k ní dospět. Velký oříšek do časů budoucích.
Vraťme se ale od stále nabírající rychlosti našich životů zpět k původnímu tématu. Postupem času se vzdělání stává přístupnějším, šíří se i do „prostších“ vrstev obyvatelstva. I proud informací k cílovým skupinám začíná nabírat na obrátkách. Se spuštěním internetu se minimálně z jednoho úhlu pohledu doslova otevřela Pandořina skříňka. Pramálokdo je schopen neustálému přísunu informací – jak jejich šíři, tak i validitě správně porozumět. Dnešní sociální média přinesla lidstvu cosi, co bychom mohli nazvat „zábavou s podprahovým studiem“. Brouzdáním po sociální sítí se zábavnou formou dozvídáme spoustu informací. Ovšem ono „studium“ je zde potřeba myslet pouze v uvozovkách. V aplikaci na lidskou masu jde v mnoha případech o účelovou manipulaci, kdy jsou určitým, dle jejich komunikace předem vytipovaným skupinám lidí, na základě algoritmů podsouvány informace „hodící“ se typu jejich myšlení. Vynálezem této metody tak lze jednotlivým, leckdy i názorově velmi odlišným sociálním bublinám vsugerovat podobné ideje, přitom na každou bublinu je použit jiný systém – vyhovující právě společnému smýšlení té které bubliny. Spousta z nás se v takovém světě musí nutně ztrácet. A není se čemu divit.
Shrneme-li předešlé informace, máme tu „vzdělání“ pro každého, obrovské množství dostupných informací a proti těmto dvou jevům kráčí nedostatek času k jejich vstřebání, rozumnému zakomponování do našich světonázorů. Někomu může přijít za dostatečné sledovat televizní, nebo jiné zprávy. Tak tomu ale není. Kloužeme pouze po povrchu. Ony zprávy jsou pouze střípky, které je potřeba umístit na nějaké podloží. Tím podložím je vzdělávání, čtení a hlavně porozumění určitému typu knih. Podobenství: Představme si přehradu. Protržením její stěny dojde k zaplavení všeho, co se nachází pod ní. Vznikne obrovský chaos. To jsou jednotlivé zprávy. Rozumný člověk při stavbě přehrady ovšem počítá s možností katastrofy a tak krajinu pod ní přizpůsobí tak, aby kontrolovaným rozlitím ohromné masy vody nevznikla velká škoda. Takto předem připravenou krajinou je právě studium a porozumění určitému typu knih. Pak teprve jednotlivé zprávy dokážeme řadit do souvislostí. To ale obnáší nemalou časovou i volní investici, kterou si nemůže dovolit každý.
Vzniklého informačního šumu pak využívají různé mocenské kliky a snaží se těm, kteří nemají, nebo si – ať již z jakéhokoli důvodu – nemohou vytvořit argumenty podpořený celkový obraz o situaci, vnutit ten jejich. Jde jim to na výbornou. Například projevy, které slýcháváme na tiskových konferencích zřídkakdy pochází přímo od jejich „vypravěčů“. Jsou předem důkladně a do nejmenšího detailu zpracovány PR týmem který hlásá to, co lidé chtějí slyšet, nikoli co je možné dělat. „Opravdovost“ jednotlivých figur můžeme odhalit teprve tehdy, když se někomu povede dostat je mimo roli – zářným příkladem je třeba afektivní Andrej Babiš. Hádám, že jeho PR tým s ním zaručeně nemá lehkou práci. Dalším negativním příkladem je konfrontační rétorika – namísto konstruktivní. Kdo nemá v „nabídce“ nic pozitivního, může na sebe upozornit pouze vymezením se vůči ostatním. Nádherný příklad nám nabízí právě skončivší volební kampaň. Obávám se, že lépe nebude ani ve volbách následujících. Totéž, ale ještě v horším platí i na sociálních sítích. Proč se například Tomio Okamura (alias jeho PR tým) na konci každého příspěvku ptá, jak se příspěvek líbil, a jestli s ním čtenáři souhlasí? Dělá si tím průzkum mínění, který mu pomáhá nastolovat správné (rozuměj chtěné) názory a témata nejen pro své voliče do budoucna. V ohledu práce s voličem si tak zaslouží pomyslnou jedničku, ostatní partaje se od něj mají v tomto ohledu co učit. Nic ho to nestojí a ještě vypadá, že ho názory voličů opravdu zajímají.
Výše uvedené fenomény pak dopadají na úrodnou půdu – lidskou masu. Lidé však nejsou stejní, a tak i ony dopady se s každým jednotlivcem liší. Například Jan Sokol rozděluje lid na tři vrstvy. Říkejme jim třeba dělnická, tvořivá a spirituální. Většinu z nás nelze přiřadit ke konkrétní vrstvě, většinou jsme kompilací dvou, někdy i všech tří vrstev najednou. Rozdíl je v poměru. Nejčastěji „operujeme“ v módu dělnickém, který není mentálně nijak obtížný. Provádíme zde úkony, které jsme již mnohokrát absolvovali, fungujeme v něm vlastně na „autopilota“. Bez tohoto módu by se neobešel nikdo z nás. Svojí jednoduchostí nám neskutečně usnadňuje život. Už spousta z nás však stín tohoto módu nedokáže z různých důvodů překročit. Již méně často se nacházíme v módu tvořivém – ten je náročný, jelikož v něm prošlapáváme neznáme cesty – často k nim patří i ty slepé. Vyžaduje nemalé mentální nasazení, neustálou pozornost. Je extrémně namáhavý. Lidé, kteří se v něm pohybují, mají pro zbytek osazenstva planety přínos hlavně v oblasti rozvoje technologií. Konečně do třetice – v módu spirituálním (myšleno spirituálně produktivním, nejen pasivním) dokáže přebývat jen hrstka obyvatel této planety. Většina z nás, smrtelníků do této oblasti lidského bytí nemá přístup. Jedinci „přebývající“ v tomto módu pak lidstvo obohacují hlavně na úrovni duševní. Zde už je mentální nasazení maximální, téměř nadlidské. Tomu pak odpovídají i stavy, které si lidé schopni pobývat ve spirituální říši odnášejí zpět do svých „běžných“ životů. Nejsou ničím, co bychom jim měli závidět, ba naopak. Za své nasazení leckdy platí až příliš vysoké ceny.
Nyní, když dáme výše uvedené dohromady, dostáváme se k ošemetnému bodu. V minulých staletích byli nevzdělaní odkázáni na vůli vzdělaných. To bylo v jistém smyslu dobře, v jiném ne. Pozitivní na věci byl fakt, že rozhodování o důležitých věcech bylo povětšinou úkolem lidí, majících k tomu dostatečné vzdělání, výchovu, rozhled a zkušenosti, tedy osob kompetentních. Negativní částí smyslu byla situace, kdy nevzdělaným byla nedobrovolně odebrána část svobody v rozhodování o svém osudu. Museli se smířit se skutečností, že ho přenechají vzdělancům. Dnes již takový rozvrh neplatí. V určitém ohledu díkybohu, v jiném bohužel. Do jisté míry vzdělaní jsme všichni a svoboda není upřena nikomu (řeč je o civilizované části světa). Zádrhel se nachází ve slovním spojení „vzdělaní jsme do jisté míry“. Věnujme velkou pozornost veledůležitému slovu „míra“. Mnozí z nás mají dostatek vzdělání, vědomostí, aby se dokázali „nějak“ rozhodovat sami. Stále tu však zlověstně visí otázka nad kvalitou takového rozhodnutí. Zde se dostáváme zpět k problému různých mocenských klik. Ty zneužívají „vzdělanosti nevzdělaných“ k prosazování svých vlastních cílů. Ve spojení s „přeinformovaností“ z různých méně či více důvěrných zdrojů a věčným nedostatkem času, který přemýšlení o složitých problémech, jenž ovšem nemívají snadné řešení můžeme obětovat, jde o smrtelnou směsici, která nás v konečném důsledku stojí příliš mnoho. Konkrétně rychlost rozvoje lidstva. Někdy v budoucnu nám čas, který jsme strávili žabomyší válkou nad problémy, které již nyní mají své řešení, jen se díky hrám různých „lobbistů“ a obchodníků s nevzdělaností nejsou sto rozeběhnout, bude možná kriticky chybět. Aneb stručně řečeno: Můžeme si dovolit diktát hlouposti?
Važme si přítomnosti tvořivé a spirituální vrstvy. Jsou naší vstupenkou do budoucnosti. Totalitní a autoritářské státy se jich zbavují, jsou jim na obtíž. Státy svobodné je naopak mají přitahovat. Obě vrstvy ovšem nejsou početné. Většina zbytku lidstva – masa, přežívající v dělnickém módu, je má díky populistům, machthábrům a egomaniakům za nepřátele. U nás se vžil pojem „pražská kavárna“. Díky množství dezinformací, pocházejících od jednotlivců, nebo společenství, která myslí jen na svůj vlastní prospěch jim nevěříme. Realita je ale taková, že ve skutečnosti nemáme k dispozici nic lepšího. Zásadním problémem je umět správně rozlišit, kdo je ve skutečnosti kým. To je v dnešním informačním marastu téměř nadlidským úkolem. Vzdělání dělnické vrstvy je dostatečné na běžné lidské úkony, ale nedokáže myslet v těch nejširších souvislostech, nemá dostatek nasazení, inteligence, vzdělání a intuice, aby dokázalo posbírat jednotlivé dílky mozaiky a vytvořit z nich celkový obraz, postrádá vize. Naopak. Zasekává se u jednotlivých informací, neprověřuje, neaktualizuje své postoje a bere je jako definitivum. Nepřijímá možnost korekce pomocí názorů protivníků, své mínění považuje za dogma. Přitom spory o názory jsou nedílnou součástí růstu a prosperity. Dají se dokonce pokládat přímo za morální povinnost. Ovšem i to má své hranice. Některé spory mají smysl, jiné ne. Můžeme se třeba přít o tom, jestli preferovat minimální stát, nebo jeho nabobtnalou formu (tu naší současnou), kterou bychom mohli nazvat all inclusive, nebo o tom, jestli zůstat u levopravého rozdělení politických názorů, nebo jej opustit. Je ale naprosté plýtvání časem přít se o věcech, ke kterým již máme jasnou evidenci. Přesto se to díky těm, kteří si jdou hlava nehlava za svým zájmem děje a společnost se nechává těmito stupidními názory rozdělit právě tam, kde by měla táhnout za jeden konec provazu. Krásným příkladem jsou dva fenomény současnosti: 1/ kdo je původcem války na Ukrajině a 2/ zdali schvalujeme očkování, nebo od něj odrazujeme zbytek společnosti. Tolik k nesmyslům. Vést skutečně hodnotné rozhovory, které dávají smysl, ve kterých jsou probírány nejednoduché a tíživé problémy společnosti, u kterých nemáme jasné důkazy o tom, kterým směrem se vydat a odnést si z nich něco konstruktivního, dokáže do jisté míry jen vrstva tvořivá a ještě lépe ta spirituální. Nikoli masa. Jakkoli tragicky zní pro většinu společnosti tento odstavec, intuitivně v něm přece jen vytušíme cosi, co zřejmě není daleko od reality.
Jak vysvětlit k intelektuálním výkonům méně způsobilé části světa, že se mají ve vlastním zájmu nechat inspirovat, nebo se nechat nasměrovat – nikoli však poroučet – těmi, kteří nemyslí ve skutečnosti jen na sebe a dohlédnou dále, než jen za první roh? A kdo těmi pravými jsou a kteří ne? To jsou otázky za milion. K tomuto tématu, jen z jiného úhlu pohledu patří i má poslední dnešní otázka: Již pěknou dobu se tu „motáme“ kolem pojmu „masa“. Uvědomujeme si ale, kdo onou masou je a kdo není?
